Odjezd z Antiguy

St 20.7. parkoviště u turistické policie, 1530 m.n.m. (Guatemala) – parkoviště naproti vstupu do NP Pacaya, 1885 m.n.m. (Guatemala)

Děti ráno nemohou najít fotbalový míč, se kterým si několik posledních dní kopali. Večer ho neuklidily do auta a ráno nikde není, ztratil si přes policejní dozor.

Já se ráno motám v kuchyni, pak sama vyrážím do kadeřnictví. Trochu dost se toho bojím. Jednak toho, jak barvení dopadne, jednak toho, jak to přijme Joli. Hlavně, aby nebyl výsledný odstín vlasů moc do žluta, teplé odstíny barev mi nesluší. Poslední roky jsem chodila jednou za pár měsíců na melír do kadeřnictví u nás na rožku, barvit vlasy jsem si nikde nenechávala.

Asi nemá cenu popisovat průběh barvení. Jen napíšu, že je to asi hodně podobné jako u nás, jen u nás vám myjí vlasy teplou vodou, tady v Guatemale studenou. Ale díky tomu, že jsou to jen vlasy, tak se to dá vydržet. Není to tak zlé, jako se sprchovat studenou vodou a u toho si mýt vlasy.

Dopadne přesně tak, jak se se bála – odstín vyšel moc do žluta až do rezava. Tvářím se, že vše je v pořádku, obě ženy z kadeřnictví vypadají tak hrdě, že jim nechci kazit náladu. Zaplatím 300 Quetzalů a na ulici volám Jankovi, kde zrovna jsou. Mám to štěstí, že nemám moc, kde vzhlížet a pořád lepší nepovedený blond odstín než ty moje tmavé vlasy, ve kterých se taky vůbec necítím.

Najdu Janka, jak svačí u stánku ceviche. Joli, jejíž reakce jsem se obávala, je s mými vlasy na první pohled docela spokojená. Během dne mi několikrát řekne, že mi to sluší, ale večer se jí to nějak rozleží a změnu barvy vlasů opláče. Někdy je to s dětmi náročné.

Ceviche na svačinu.

Balím balík věcí, které chceme poslat.

Panenka Marie z našeho betlémku.

Celý dnešní den něco zařizujeme. Dojdeme na jednu ze dvou poboček DHL, podíváme se do ceníku (odeslání balíčku do Evropy by mělo stát asi 1800 Q za 10 kg, 2800 za 20 kg). Vezmeme si dvě rozložené krabice s tím, že se odpoledne vrátíme s plnými.

V autě vyhledáme všechny věci, které chceme poslat do Česka – školní učebnice, dopsané deníky, suvenýry, dárky, … Je toho přesně akorát do jedné krabice.

Pak vyrážíme ještě naposledy na trh – na oběd a koupit dárky pro moje rodiče. Jenže se to celé nějak pokazí, Týna se urazí, že si Joli kupuje stejné kalhoty jako ona, pak si Janek a Kuba dají něco k jídlu a my ostatní musíme zase čekat. Pak rozbiju svoje další sluneční brýle. Pak se Týna konečně omluví. Já si vymrčím, že chci si chci jít někam sednout na kafe, ne jíst plněnou housku na stojáka v davu lidí. U kafe si vše vyříkáme, domluvíme se s Týnou, jaký bude další postup. Obejmeme se. Omluvíme se paní z maličké kavárničky na rožku. Koupím našim dáreček. Vrátíme se do kempu, vyndám z balíku něco vykrajovátko ve tvaru netopýra a místo něj vložím dáreček pro naše.

Pak si konečně dám oběd, Janek a děti dobalí zbytek, rozloučíme s Alex, Jochenem, Paulem a Emilem, zamáváme policejní posádce a zamíříme do druhé pobočky DHL. Parkujeme na ulici, děti necháme v autě, janek nese těžkou krabici v rukou. V pobočce DHL, která vypadá o dost oficiálně než ta první, ji položí na váhu. Sdělíme zaměstnanci, že balík chceme poslat do Evropy, a když nám řekne, kolik to bude stát, málem nás oba omyje. Cena za šestnácti kilový balík vychází téměř na 5000 Quetzalů (15000 Kč). To nám přijde fakt moc. Stejně těžký balík z Mexika stál taky zhruba 5000, ale pesos, čili asi 6000 Kč. To je obrovský rozdíl. Rozhodujeme se, že balík budeme ještě chvíli vozit s sebou a Janek mezitím zjistí, kolik by odeslání stálo za jednotlivých zemí po cestě do Jižní Ameriky.

Dárek od Jochen, Alex, Emila a Paula. Guatemalské SPZ-tka.

Odjíždíme z města Antigua a míříme do vesnice pod další vulkán. Cesta je středně náročná, zase ten šílený guatemalský sebevražedný provoz – motorkář předjíždí auto a přitom jej předjíždí další auto.  Rozestupy minimální, riziko maximální.

Když dojedeme do horské vesničky a šineme si to serpentýnami do prudkého kopce, koukám všude kolem, jestli nenajdu tortilerii. Nikde nic, jen samé Tiendy (potraviny), asi deset obchůdků na vesničku s pár domy. Tohle mi přijde k nepochopení. Místo jednoho pořádného smíšeného zboží, kde se dá koupit vše potřebné od základních potravin přes čerstvé ovoce a zeleninu, uzeniny a pečivo až po menstruační vložky, toaletní papíry a kartáčky na zuby, tady ve všech vesnicích funguje spousta malých obchůdků, kde nic nemají, jen chipsy a limonády.

Zaparkuje na parkoviště naproti oficiálnímu vstupu do národního parku. Rovnou domlouváme, že ráno v sedm vyrazíme s provozovatelem parkoviště, který je zároveň i průvodce, na vulkán.

Já mezitím seženu tortily, stačí se zeptat skupinky žen, které potkám na ulici, hned mi ukáží do jednoho domku, kde v černé kuchyni koupím 21 tortil za 7 quetzalů. K večeři máme tacos al pastor. Kuba je nadšený, Joli to moc nechutná a pak ještě obrečí ty moje vlasy.

Já si dám terapii pečením – zkouším čtvrtou verzi obráceného koláče – tentokrát s jablky, menším množstvím těsta a jedlou sodou jako kypřidlem. Někdy jsou ty dny náročné a přitom se vlastně nic moc neděje.