Vulkán Pacaya

Čt 21.7. parkoviště naproti vstupu do NP Pacaya, 1885 m.n.m. (Guatemala) - Restaurant Donde Maquel, Agua Salóbraga, 856 m.n.m. (Guatemala)

Jak to Janek večer domluvil, tak to ráno proběhne. V krátce po sedmé se setkáme s naším průvodcem a vydáváme se vzhůru na další sopku v pořadí. Chození v přírodě nám už chybělo, a když jsme jej po delší době zase ochutnali na vulkánu Acatenango, nechce se nám s ním zase hned skončit. Vybrali jsme si proto další sopku v okolí, ne tak vysokou, ne s tak náročným výšlapem, ale rozhodně stojící za těch pár kapek potu a docela dost Quetzalů.

Nám Čechům připadají procházky a výlety do přírody jako samozřejmost. V Česku je totiž možné prakticky, kdekoliv zastavit, kouknout do mapy na turistické značky a vyrazit na cestu. Za doby kovidové jsme to tak opravdu dělali – sbalili jsme batohy, nasedli do auta, zamířili směrem na Beroun a já cestou vybrala v mapě nějaký zajímavý a vhodně dlouhý okruh. Zaparkovali jsme, našli první turistickou značku a vydali se po ní. Tak snadné to bylo. Navíc, když skončila doba nejhorší a otevřeli se první bufety a restaurace, nebylo ani nutné balit tolik jídla. Vylezli jsme s přáteli na Milešovku, kde jsme se za ten výšlap odměnili klobásou a pivem. Vlastně mi to vždycky připadalo úplně normální.

Něco takového tady v Americe není možné. Nebo možná to možné je, ale my na to nemáme odvahu. Už v USA jsme si museli zvyknout, že na výlety se dá chodit jen v národních parcích a podobných chráněných nebo jinak předurčených místech. Všechno bylo předem dané – jak je trail dlouhý, kdo na něj může (lidi, psi, koně), jen značení bylo místy nedostatečné. Mimo vyhrazené cesty se ale nikam nedalo jít. Na Floridě byly všechny pozemky kolem silnic oplocené, všechny cesty zahrazené bránou. V Texasu totéž, jen tam se ještě přidal strach, že nás někdo odpráskne, jen co zastavíme u krajnice. Říká se, že Amerika je svobodná země, ale rozhodně to není země, kde se můžete svobodně pohybovat. Můžete jít na vybraný vyznačený trail, to ano, ale jinam už ne.

Od USA na jih je to jiné. Asi by se někam jít dalo, ale člověk se bojí, na co tam narazí a do čeho se připlete. Takže opět chodíme jen na určené trasy, navíc tomu ještě s průvodcem. Jsme za to vděční, protože je to lepší než nechodit vůbec. Možná bych se měla víc koukat do aplikace AllTrails, jestli by nám neporadila něco víc, ale tady v Hondurasu to asi ani zkoušet nebudu.

A teď zpátky k našemu výstupu na sopku Pacaya. Kuba se od začátku seká. Seká se průběžně celou dobu, ale nakonec to všechno až na pár kroků, kdy ho Janek poponese ujde. Holky šlapou statečně. Joli je pořád nešťastná z barvy mých vlasů. Počasí je zpočátku nic moc – není jasno, okolní sopky jsou schované v mracích. Stoupáme do kopce po cestě, která je mírně zpevněná a není tak prudká jako na Acatenengo. Také nejsme v takové nadmořské výšce, náš výstup končí tam, kde jsme pochod na Acatenango začínali. Takže nebojujeme s nedostatkem vzduchu.

Cesta vede skoro celou hustým porostem. Těsně před první vyhlídkou se začnou trhat mraky, nad námi vykoukne kužel Pacaji a na kamenem pod ní je smečka psů. Projdeme kolem nich na vyhlídku a postupně se nám ukážou všechny tři sopky – Agua, Acatenango i El Fuego. Vykukují z mraků a zase se do nich schovávají.

Pod vedením průvodce podlezeme plot, pokračujeme po pěšince nad lávovým polem k místu, kde sklesáme dolů k černé lávě. Průvodce nám podává malé proutky, z batohu vytahuje pytlík marshmallows. Napichujeme si je na proutky a nahříváme v malých vulkanických píckách. Stačí dvě minuty a jsou tak akorát.

Pak se vracíme zpět k autu. Cestou zahlédneme kolibříka a potkáváme už víc turistů. Až doposud jsme byli prakticky sami, potkali jsme jen dvě ženy s průvodcem. Vyrazit v sedm se tak vyplatilo hned trojnásobně – dobré počasí, samota na trase a brzký návrat.

Hlavice sprch, které ohřívají vodu tak, že není úplně studené. někdy je dokonce teplá či velmi vzácně přímo horká.

K obědu si dáme vajíčka se slaninou, čerstvým pečivem z místní malé pekárny a se zeleninou. Umíchám těsto na buchtičky s krémem, které si Joli s Kubou moc přejí, a hnětu ho až za jízdy.

Detail průtokových sprchových hlavic.

Chtěli bychom projet na druhou stranu Guatemala City a pokračovat směrem na hranice s Hondurasem. Jenže uvízneme v koloně a jedeme krokem. Těsto divoce kyne a mně nezbývá nic jiného než šoulat buchtičky na klíně na sedadle spolujezdce. Připravím dvě várky, jednu šoupnu do ledničky, pro zpomalení procesu kynutí, druhou nechám v dřezu. Když se nám po hodině podaří z kolony odbočit na benzínku, dám první várku péct, zatímco Janek odpočívá u jídla.

Co jiného dělat v koloně než šoulat buchtičky?

Průjezd Guatemala City je strašný, místní jezdí jako sebevrazi, ale Janek bezpečně projede městem k Walmartu, kde nakoupíme a pak pokračujeme už skoro za tmy za město k restauraci, kde už jsme jednou spali. Naštěstí nám otevřou bránu a vpustí nás dovnitř. Rychle uvařím řídký pudink jako krém k buchtičkám a Kuba s Joli jsou spát s bříšky plnými oblíbené dobroty. Druhou várku vytaženou z ledničky upeče, když usínají.