Od benzínky k oceánu

Út 8.11 benzínka Copec (Chile) – pláž Rada Porma, Nueva Toltén, 3 m.n.m. (Chile)

Zase celé dopoledne na parkovišti na benzínce. Vlastně ani tentokrát nevím, proč se tam zdržíme až do oběda. Ráno se Týna poprvé za tento školní rok připojí na on-line hodinu do školy. Sedí sama v kabině s notebookem a poprvé vidí paní učitelku na češtinu a svých čtyřicet spolužáků. Já bych se styděla a dělala, že neexistuju, ale ona se snad i sama hlásí a pevným hlasem odpovídá, když se jí učitelka něco ptá.

Proč se holky nepřipojovaly na on-line hodiny už dřív? Především kvůli časovému posunu. Tady v Chile jsme jen o čtyři hodiny za Českem. V Peru to bylo o šest hodin, v Bolívii od pět. První hodina holkám začíná v 7:45 českého času tj. v 3:45 chilského času. I když je Týna ranní ptáče, tak tohle je i na ni moc brzy. Dnes měla hodinu od 11:45 čili od 7:45, což je přijatelné i pro nás ostatní. Slunce tady v Chile vychází později než jsme byli zvyklí v tropech, kde vycházelo i zapadalo kolem šesté.

Týna je z hodiny lehce zklamaná – za celou dobu probrali jen tři cvičení. Ona je navíc oproti tomu v češtině o dost napřed. Ale líbilo se jí to a zkusí se teď připojovat častěji, když to bude s ohledem na signál možné.

Na benzínce je prádelna – dvě pračky a dvě sušičky. Využíváme toho a celé dopoledne pereme a sušíme. Bohužel z praček funguje jen jedna a ta pere tak, že mám pocit, že je prádlo ještě špinavější než předtím. Jedna sušička se nahřívá tak, že se nám část prádla lehce srazí, druhá zase snad vůbec netopí. I přes tyto všechny komplikace je nakonec fajn mít prádlo přemáchnuté. Co neuschnulo v sušičkách, doschne cestou.

K obědu uvařím zeleninovou polévku s chaluhou „cochayuyo“, kterou jsme nasbírali na pláži a nechali uschnout. Googlím si nějaké recepty, ale žádný se mi nehodí. Pochopím z nich, že je potřeba chaluhu nakrájet na kousky a dvacet minut povařit. Do polévky značka ideál. Chaluha dodá polévce zajímavou „mořskou“ příchuť a pořádnou dávku bílkovin, sama o sobě moc chuť nemá a strukturou mi trochu připomíná houby. Děti chaluhu stejně jako houby nejedí, ale my dospělí ano (a nic nám z toho není :-). Přijde mi neskutečné, že mohu vařit z tak lokální, bio a veganské suroviny jako je „cochayuyo“, kterou jsem si sama nasbírala. Nejdřív jsem se cítila trochu divně – sbírat něco tak neobvykle vypadajícího, k tomu trochu slizkého a kluzkého, ale pak mi došlo, že mi Češi sbíráme houby a je to dokonce náš národní sport. V Chile asi houby moc nerostou a tak místních chodí po pláži, sbírají do košíku chaluhy a mušle.

Zelenina na polévku.

Nakrájená chaluha “cochayuyo”.

Po obědě konečně vyrazíme na cestu. Zajdeme se podívat na “Eiffelův” železniční most, koupíme čerstvé pečivo, na odpočívadle se zdarma osprchujeme horkou vodou a večeři si dáme za jízdy v autě, abychom na místo u oceánu, kde chceme strávit dorazili ještě za světla.

Viaducto del Malleco je železniční most nad údolím řeky Malleco. V době svého dokončení v roce 1890 byl považován za nejvyšší železniční most na světě – je 102 m vysoký a 347 m dlouhý. Přestál několik zemětřesení a dodnes po něm jezdí vlaky. Místní věří, že autorem mostu je slavný Gustave Eiffel, ale ve skutečnosti za návrhem stojí někdo jiný. Ocelová konstrukce byla vyrobena ve Francii a po částech přepravena lodí do Chile. Poté byly po transportována po nedokončené železnici na místo k sestavení.

Volský potah.

Tábořiště je nádherné. Oceánské vlny se rozbíjejí o nízké útesy. Připomínají mi místo v Austrálii, kterému se říká Dvanáct Apoštolů, protože tam v moři kousek od útesů stávalo dvanáct osamocených skal. Tady jsou jen dvě takové skály, ale jsou tu je pro nás a několik rybářů. Joli se ale i tak vzteká, že spíme na tak blbém místě, kde není ani wifi, ani sprchy, ani záchody, prostě nic. Někdy je to cestování s dětmi fakt náročné. Vezmete je na (podle vás) naprosto dokonalé místo a oni dostanou hysterický záchvat z toho, jak je to tam hrozné.

Po dlouhé době zase řídím pro uklidnění.

Když večer vykouknu ven, leží na naší rohožce pod schůdky veliký černý pes.

Týně jsem dnes na čtečku stáhla Babičku Boženy Němcové. Volně nám z knihy cituje: „Babička šukala po domě. Když už neměla, co šukat, šla k sobě do světničky.“ Kuba poslouchá a ptá se: „Co je to světnička?“