Muzeum v Exmouthu

Pá 31.3. RAC Exmouth Cape Holidy Park, Exmouth (Western Australia, Austrálie)

Je horko, tak nějak mimochodem jsme přejeli do tropického pásu. Večer sice teplota klesne do snesitelných hodnot, ale jakmile přestane foukat, už tak snesitelné to není. A to jsme tu na podzim. Nespí se úplně nejlíp, ale ještě to jde a k ránu si dokonce musíme přes sebe přehodit spacák.

Kakadu, jeden v mnoha druhů. Jsou ukřičení, drzí a nádherní.

V Austrálii rybaří snad úplně všichni. Obecně má tento národ priority nastavené jinak než Američané. Taky pracují, ale nezapomínají na volný čas. Množství karavanů na obyvatele je podle nás ještě mnohem vyšší než ve státech, stojí tu snad před každým domem a během dne jich potkáváme na silnici desítky.

V kuchyni a jídelně v karavan parku.

Dopoledne se věnujeme škole, vaření, emailům. Odpoledne pěšky přejdeme do muzea, které je na informačním středisku hned naproti kempu. Je v něm moderní expozice věnovaná místní historii, korálovému útesům a kopcům táhnoucím se středem poloostrova.

To není kámen, to je ryba. V akváriu byly tři takové, každé jiná.

Sasanky a klauni.

Město Exmouth vzniklo v šedesátých letech jako zázemí k Americké vojenské radiostanici. Díky technologii velmi dlouhých vln a soustavě stožárů s kilometry lan odtud komunikují s ponorkami vzdálenými tisíce kilometrů. Zajímavý je i příběh jak v této naprosto nehostinné části světa vedle sebe společně žili Americké a Australské rodiny. Oblasti před vybudováním základny místní říkali “Madman´s Corner” Přes den tu v létě umí být i 50 stupňů. Voda na výrobu betonu se vozila se studen několik kilometrů odsud a před zabetonováním ji museli zchladit v klimatizovaných boxech a betonovat až po západu slunce.

Jsou tu malá akvária s krásnými rybami – sasankami a klauny a mnohými dalšími. Pak je tu jedno vysoké akvárium přes celou stěnu, kde to pravdu vypadá jako na korálovém útesu – světlo má stejně modravou barvu. Nejvíc z celé expozice mne zaujme příběh dvou trosečníků, kteří ke konci 19. století ztroskotali na zdejším pobřeží. Pocházeli z chorvatské Dalmácie a po svém návratu nechali jako poděkování namalovat obraz zobrazující jejich záchranu. Ten obraz visí v kostele Panny Marie v Dubrovníku a já doufám, že bychom se tam mohli někdy o prázdninách zastavit a na obraz se podívat. Více informací o tomto příběhu najdete ZDE.

Večer volám babičce – ta mi říká, že musím být hrozně unavená a že se po návratu sesypu (nechci to slyšet, ale něco na tom bude). Když děti spí, podaří se mi dovolat kolegyni z práce, která má dnes narozeniny. Provolám celý svůj Skype kredit, musím si ho dobít a pak ještě asi půl hodiny mluvíme. Řešíme, co se děje v ústavu a mě je najednou líto, že už se tam nevrátím.