Míříme na jih

5.5. Puerto Zeppelin, kousek se Ensenada (Baja California, Mexiko) – kousek před El Rosario (Baja California, Mexiko)

Ráno klasika jen mexických kulisách.

Opouštíme kemp po prašných serpentýnách.

Asfaltové silnice jsou tu vzácné. Míříme na jih po Highway 1 čili po dálnici D1, ze začátku to ještě vypadá jako dálnice, ale postupně se silnice změnila v obyčejnou silnici, která má v každém směru jeden pruh. Nic víc. Kvalita povrchu je různorodá, někde to jde, jinde jsou docela díry. Tahle „dálnice“ projíždí i vesnicemi a městečky, kde je třeba zpomalit, dávat pozor na provoz, který je dost svérázný. Auta se různě připojují z prašných okrajů silnice, přejíždějí plnou čáru, chodí tam chodci, občas potkáme i nějaké jezdce na koních.   

Armádní kontrola na dálnici.

Vesnice i městečka jsou jiná než u nás nebo v USA. Takové americká ale zaprášená, barevnější a zanedbanější. Hlavně ten prach je úplně všude. Taky tu volně pobíhají psi, což Kubu dost fascinuje. To ve Státech nebylo, vlastně mi přišlo, že mít tam psa je dost luxus. Jejich pohyb je hodně regulovaný, všude jsou cedulky, kam člověk může se psem nebo bez něj, dlouhé (nebo spíš krátké) má být vodítko, lidí je nosí v taškách, ale i vozí v kočárcích. Kdežto tady v Mexiku psi volně pobíhají v prostoru, bohužel vidíme i pár sražených psů u silnice, jejichž těla nikdo neuklidil. Psí hovínka neuklízí už vůbec nikdo.

Už ani nevím, co celý den děláme, ale postupujeme na jih velmi pomalu. Někdy je to i špatnou koordinací uvnitř rodiny – na jedné zastávce si všichni odskočíme, jediná Joli prý zrovna nepotřebuje. Bohužel potřebuje o deset minut později, když už jsme zase na cestě. Takže musíme znovu zastavit …

Chtěli bychom vyprat, ráno jsem roztřídila prádlo na tři hromady – světlé, tmavé, na šedesát – abych to měla rychle připravené. Také potřebujeme nabrat vodu. Cílem cesty je městečko El Rossario, poslední civilizace před přejezdem pouště.

Poprvé v Mexiku dobíráme vodu do tanku v autě i do kanystrů.

Vodu se nám podaří dobrat cestou. Prostě a jednoduše jedeme jednou vesnicí a vidíme podnik, kde přečišťují vodu. zastavují u něj místní s obřími kanystry, kterým se tu říká garafony. Takže zastavujeme také, pomocí kanystrů naplníme nádrž, pak i samotné kanystry a můžeme pokračovat v cestě. Toho, jak to bude v Mexiku s pitnou vodou, jsem se dost bála. Všude doporučují pít jen balenou vodu, ale nedovedla jsem si představit tu spotřebu plastových lahví na pokrytí potřeby pětičlenné rodiny. naštěstí to není (alespoň tady na Baha) žádný problém. Vodu kupujeme přímo u firmy, která vodu čistí. nepadne na to ani jedna zbytečná PETka.

Cestou se s dětmi učíme. Já s Týnou fyziku, Joli s Jankem společnost. Kuba dělá něco málo z matematiky.

Pizza k obědu.

Koukat za jízdy z okýnka v Mexiku je daleko větší zábava než ve Státech. Kolem hlavní ulice je spousta obchodů, restaurací a stánků s jídlem. Obchody mají zboží často vystavené před budovami – vidíme tedy manželské postele, komody, zahradnická kolečka, okna, dětské hračky a spoustu další věcí. Na tohle všechno sedá ten pouliční prach, protože kromě dvou pruhů silnice není asfalt nikde jinde. Fascinuje mne, kolik je všude stánků s občerstvením. Na spoustě míst prodávají ovoce, zeleninu nebo třeba med. Zatímco v Americe jsem neměla chuť ochutnávat něco nového, tady se mi sliny sbíhají při pohledu na všechnu tu nabídku.

Den je dlouhý. Odpoledne dojedeme do El Rossaria. Hnedna začátku je slušně vypadající benzínka a kousek za ní restaurace, kterou nám doporučoval americký požárník v důchodu. Když dojedeme k prádelně, kde jsme si chtěli vyprat prádlo, má zavřeno. Chvíli čekáme, rozhlížíme se kolem, ale nikde nikdo. Podle otvírací doby by mělo být otevřeno, ale není. Naštěstí to vypadá, že prádelna funguje.

Příjezd na tábořiště.

Odjíždíme tedy pár kilometrů zpět na místo, které jsme v aplikaci vybrali na dnešní noc. Je to kemp hned u moře.

Fotografie z edice: Najdete Kubu?

Když dojedeme na místo, je tam krom nás jen jeden rybář, který si nás nevšímá. Vybíráme si místo vedle zastřešeného stolu. Je to tam čisté, je vidět, že se o místo někdo s láskou stará, chodí zalévat palmy a uklízet nepořádek. Dokonce je tam čistá kadibudka. 

Rybář.

Jsme v takovém údolíčku, jehož stěny nejsou z kamene ani z písku, ale nějakého prašného jílu. Jdeme se podívat k moři, které je rozbouřené. Kuba s Joli lezou nahoru na „skálu“ a klouzají se dolů. Za chvíli jsou celí špinaví, ještěže budeme zítra prát.

Před spaním se všichni rychle sprchujeme. Hned je nám líp.