Hon na lenochoda v NP Carara

Po 8.8. pláž Bochinche, 0 m.n.m. (Kostarika) – Reserva Natural Cerro Alto, 2100 m.n.m. (Kostarika)

Zas a znovu se nám potvrzuje, že to opravdové tropické klima čili horko a vlhko, nám nedělá dobře. Cítíme se unavení, podráždění a celí ulepení. Po dopolední procházce v Národním parku Carara, kam jdeme jen proto, že tam žijí lenochodi a my bychom jednoho chtěli vidět, odjíždíme do hor, abychom se ochladili.

Džungle nás vítá už u rangerské stanice - tyhle ještěři tam byli tři.

Pralesnička na dámských záchodech Fotil Kuba.

Ráno Týna zase běhá po pláži. V noci zase pršelo, je vlhko. Papoušci ara přiletí na fíkus lyrata úplně stejně jako včera. Chceme vše, co nejrychleji sbalit a přejet k Národnímu parku Carara, které je jen kousek od nás. Moc rádi bychom tam zahlédli lenochoda, protože toto zvíře je takovým symbolem Kostariky. Jinak bychom už z toho vlhka nejradši odjeli klimatizovaným autem hned ráno.

Zeleň hustá tak, že by se dala krájet.

Parkujeme přes rangerovskou stanicí, ptáme se starší rangerky, který trail by nám doporučila, a pak na něj vyrážíme. Tento park je zajímavý tím, že se v něm prolínají dva typy lesů. Ten severní suchý a jižní vlhký. Naše procházka by měla začínat v tom suchém a měli bychom přejít do vlhkého, ale teď v období dešťů je všude mokro úplně stejně. Nejsme takoví odborníci, abychom poznali podle vegetace, o jaký druh lesa se jedná.

Túra měří čtyři kilometry a vede více méně po rovině, ale udýchat to v tom teplu a vysoké vlhkosti není jen tak. Vlastně je to docela náročné. Stromy jsou tu velmi vysoké, zahlédnout v jejich korunách lenochoda je pro necvičené oko prakticky nemožné. I když koukám nahoru víc než pod nohy, stejně ho nezahlédnu. Ale průvodce jedné skupinky nám ukáže jedovatého hada stočeného do klubíčka několik metrů od cesty. Děti zahlédnou nějaké prase. Týna spatří žabku pralesničku, já kolibříka. Uvidíme několik ptáčků. Toť vše. K tomu obrovskou spoustu rostlin, což je aspoň pro mne zase největší zážitek.

Do Kostariky jezdí spousta lidí, kteří milují pozorování ptactva v přírodě. tady byla skupinka takový jedinců na prohlídce s průvodcem.

Jedovatá mnohonožka.

Hada, který je fotce, nám ukázal jeden pán. Sami bychom si ho nikdy nevšimli, jak dobře byl maskovaný. Je velmi důležité chodit jen po vyznačených cestičkách a koukat pod nohy.

Oběd si dáme na parkovišti u rangerovské stanice. Dobereme zase vodu, která už nám začínala díky častému sprchování na pláži docházet. Tohle je velká výhoda Kostariky – kempujeme mimo kempy zdarma a vodu dobíráme také zdarma. Díky tomu si můžeme dovolit platit vstupné do všech národních parků.

Cestou do hor ještě jednou zastavujeme na parkovišti u Krokodýlího mostu. Dnes svítí sluníčko a krokodýly vylezli z vody. Napočítáme jich osm a jeden z nich je pořádný macek. Další zase číhá ve vodě přímo pod mostem.

Cesta do San José (aneb jak říká Joli:“ San Džozé“) uběhne poměrně rychle. Zastavujeme u pekárny kupujeme vynikající bagety a taky něco sladkého. Využíváme toho, že je zde nižší relativní vlhkost vzduchu, větráme tedy celé auto.

Sušíme vlhké věci a větráme auto na suchém vzduchu v San José.

Chtěli bychom z Kostariky poslat balík se suvenýry, poslání z Panamy by mělo být ještě dražší. Jedeme tedy do nejbližší pobočky – autorizovaného prodejce – což je takové kancelář v nákupním centru. Před kanceláří jsou krásné pokojové rostliny, v kanceláři pak tři mladé ženy. Všude je spousta výzdoby, na pult vyskočí kásnáperské kočka. Jedna z žen nám ukazuje oficiálně vypadající ceník – poslání dvaceti kilového balíku by mělo stát 450 000 kolonů čož je snad 15 000 korun. To nás dost překvapí, protože janek našel na stránkách DHL cenu o něco nižší. Chvíli váháme, Janek by balík nejradši poslal, ať už to máme z krku, ale podaří se mi ho přemluvit, že ještě zkusíme oficiální pobočku DHL. Takovou tu co je celá oblepené žlutou fólií. Přejíždíme tedy k dalšímu nákupnímu centru, znovu se ptáme na cenu sympatické a ochotné slečny. A cena je najednou o třetiny nižší – „jen“ 290 000 kolonů. To už jsme ochotní zaplatit. Bereme si tedy od slečny krabici, strčíme do ní krabici, která nám poslední tři týdny zavazí v autě, přidáme ještě pár knížek. Zkonzultujeme se slečnou možnost poslání achiote pasty a sušených chilli papriček. Musíme sepsat seznam všeho, co tam je. Dlouho to všechno trvá, ale pak je hotovo. Krabice je přijata. V Brně by měla být v pátek.

Pak ještě nakupujeme v supermarketu, asi stokrát si tam zajdeme na záchod. Nakonec se ale vymotáme z parkoviště, projedeme celým hlavním městem, kde je opět dost šílený provoz. Se slzou v oku vzpomínáme na Mexiko, kde byli řidiči ohleduplnější než ve zbytku Střední Ameriky. Janek to ale celé zvládne. Město San José je ve vyšší nadmořské výšce, už tu není to hrozné vedro. Jak tak projíždíme, nelze si nevšimnout, že všechny domy jsou doslova obehnané mřížemi. Mají kolem sebe vysoký plot, okna i dveře jsou zamřížované. Nepůsobí to vůbec dobře a jsme rádi, když městem konečně projedeme a ocitneme na silnici v horách. Tak je to sice samá serpentýna a navíc je mlha, ale už to tu vypadá bezpečněji.

Brzy je tma. Je to nepříjemné, ale nemáme vybrané žádné vhodné místo ke spaní. Tohle se nám stává jen naprosto výjimečně a rozhodně je to stresující. Naštěstí děti usnou a my si to pomalu šineme horami. Dvě místa nám nevyjdou, ale pak už trochu ze zoufalství vybere něco v mapách.cz. Místo odkud vychází několik treků. Dojedeme tam, prší, Janek se jde zeptat, ale na recepci nikdo není, telefon taky nikdo nezvedá. Parkujeme tedy na parkovišti v areálu a doufáme, že ráno vše vysvětlíme. Já jsem z toho dost nervózní a tak po dlouhé době nepíšu nic do wordu ani na blog, ani si nečtu, raději rychle usnu.