Balení za deště

Ne 20.8. La Granja Campo y Aventura, Colón, 70 m.n.m. (Panama)

Prší. Pršelo celou noc a prší i teď brzy ráno. Trávník kolem auta je tak nasáklý vodou, že když jdeme na záchod, tak to čvachtá a boty i nohy máme stále lehce zablácené. Chtěli jsme dnes finálně sbalit věci a uklidit auto, ale s tímhle deštěm jsme nepočítali. U snídaně mne přepadá lehká panika: „Jak jako máme všechny věci sbalit do tašek, když jsme tu všichni nasáčkovaní, protože venku lije jako z konve?“ V podstatě tu není k hnutí, Janek snesl všechny věci z beden na střeše a dal je dovnitř, čímž to pádem tu máme ještě víc věcí než obvykle, skoro si není kam stoupnout. V tomhle se fakt balit nedá a sbaleno mít musíme. Jinak se do Kolumbie s autem nedostaneme. Je mi z toho fakt zle. Asi poprvé, co mi to v autě přijde fakt nesnesitelné.

Prší.

Vyženeme děti z auta pod střechu k restauraci, ať koukají na film, hrají hry, cvičí, cokoliv. Jen ať jsou pryč. Pak se lehce sesypu. Děti jsou sice pryč, ale v autě pořád není k hnutí. Vůbec nevím, čím začít. Je potřeba sbalit vše, a přitom půlku toho ještě budeme potřebovat. Jak mám sbalit kartáčky, když si jimi ještě budeme dvakrát čistit zuby? Co oblečení? Co jídlo? Jak roztřídit vše ostatní? Co nechat v autě a co vzít s sebou na hotel a později do letadla. Máme jeden velký kufr a čtyři sportovní tašky, které můžeme naplnit věcmi, které nechceme nechávat v autě. Obytňák bude totiž několik dní v přístavu v Colónu (v tom Colónu, kde se člověk bojí vystoupit z auta), pak den dva na lodi, poté zase v přístavu v Cartageně v Kolumbii, která se nejlepší pověstí také nechlubí. Když necháme něco v autě, riskujeme, že to někdo ukradne. Budka bude zamčená, průlez mezi ní a kabinou uzavřený, ale vypáčit okýnko není až takový problém. Kabina bude prakticky prázdná, bedny na střeše i jinde zrovna tak, navíc budou odemčené, aby je někdo násilným vnikáním zbytečně nepoškodil. Všechny cennější nebo obtížně sehnatelné věci si musíme vzít s sebou do letadla.  

Louže v trávníku.

Nohy věčně od bláta.

Nakonec se do toho balení pustím. Začnu něčím jednoduchým - kosmetickou taštičkou – sprchový gel, zubní pasta, fialový šampón, abych se třeba jednou zbavila té zrzavé barvy, holítko na nohy, krém na obličej. Kartáčky píšu na papír, ty sbalíme ráno. Pokračuji oblečením – každému členu rodiny sbalím šatstvo do jednoho pytle na odpadky, aby v tom nebyl chaos. Pytle dám do tašky. Nachystám jídlo, které si budeme brát s sebou. Jde to pomalu, ale jde to.  

Týna umyla kabinu.

Joli a Kuba umyli paddleboard a kolo.

Díky dešti se ochladilo, mozek i tělo mi po několika dnech zase normálně fungují. V plánu bylo, že Janek dojede na kole koupit čerstvé pečivo, ale v tomhle dešti nedoje nikam. Hnětu těsto z přesáté celozrnné mouky z Hondurasu, míchám těsto na lívance z ovesných vloček a celozrnné mouky. Pečení a vaření mne tady na cestě uklidňuje.

Teplota a rosný bod.

Lívance přes celou pánvičku. Celozrnnější už být nemohly, ale snědly se i tak.

Přestane pršet. K obědu máme špagety se skleněnou omáčkou a tuňákem, naše nedělní klasika.

Celé odpoledne se brodíme tím rozčvachtaným trávníkem, přesto se nám podaří vše sbalit, vše uklidit, vyklepat koberečky a rohožky, vytřít podlahu v kabině. Svačíme lívance s nutelou, večeříme upečenou celozrnnou housku s párky. Stále je krásně chladno. Ráno to vypadalo, že den bude úplně na nic, ale nakonec jsme vše zvládli a po dlouhé době to byl den, kdy jsem necítila, že ho musím nějak přežít, aby byl za námi, protože to zdejší počasí je na mne (i Janka) moc náročné.

Veřeře na blátě.