Konečně pořádná túra

Út 20.9. Casa De Campo Curinan Campground, Otavalo, 2700 m.n.m. (Ekvádor)

Pořádná túra v horách nám už dlouho chyběla. Zadýchat se při stoupání do kopce, jít půlhodiny v kusy bez zastavení, kochat se výhledy na krásnou přírodu. Všechno tohle jsme od Kostariky nezažili a dnes se nám toho dostaneme spolu s plnými doušky řídkého vzduchu.

Izraelské a naše obytné auto.

Ráno nezačne úplně dobře. Slíbili jsme dětem, že budeme celý den v kempu a zajdeme si jen na krátkou procházku do města na trh, ale Izraelci mají v plánu jít na výlet k jezeru Laguna Cuicocha. Takže se rozhodneme jít s nimi – je fajn mít společnost a děti to bude motivovat k větším pěším výkonům. Jenže během rána se nám to trochu rozleží v hlavě – děti i já se různě sekáme. Chtěla bych se s nimi pořádně učit, dohnat nějaké resty v domácnosti, na Týnu je už moc matematiky a vůbec. Prostě je to náročné. Místo stání na místě, zase balit věci na výlet, porovnat auto a někam se štrachat. Nakonec přece jen v 10:27 v závěsu za Izraelci opouštíme kemp a míříme k výchozímu bodu túry kolem laguny.

Je to půl hodiny jízdy. Projedeme branou, jen se zapíšeme, ale nic neplatíme. Nahodíme se batohy na záda, vyrážíme. Je krátce po jedenácté. Celá trasa kolem jezera v sopečném kráteru měří 12,5 km. Přijde nám jako nemožné, že bychom to mohli celé zvládnout, zvlášť v této nadmořské výšce. Kemp, kde spíme je v 2700 metrech nad mořem, což není málo. Výchozí bod treku je ve výšce 3070, kde se dýchá zase o kousek hůř, a nejvyšší bod trasy leží 3500 metrech.

První třetinu trasy bych popsala jako boj o dech a o každý krok. Stoupáme do kopce, nejsme s izraelskou rodinou vůbec synchronizovaní, všechny naše děti se různě sekají a myslím, že Joli nám bude až do smrti vyčítat, že se jsme jí slíbili, že se s ní vrátíme, když to bude potřeba, ale že jsme se s ní nevrátili a tak to musela ujít celé. Když se dohrabeme po cca. 4,5 kilometrech do přístřešku s výhledem, máme přes sebou ještě skoro dvakrát tolik cesty. Nad mapou v mobilu a s pohledem na nebe se rozhoduje, že budeme pokračovat dokolečka a nebudeme se vracet stejnou cestou zpět. Jak se rozhodneme, tak hned vyrazíme. V tropech se stmívá brzy a rychle, v šest je tma jak v pytli.

Naštěstí druhá delší půlka trasy je víceméně pořád z mírného kopce, což má nejen tu výhodu, že se dobře šlape, ale hlavně se u toho dá povídat. Joli se dá do řeči se stejně starou Izraelkou, Týna si také jednu vybere. Jsme s tu chvíli hrdí rodiče, naše dcery si povídají anglicky s jinými dívkami. Kuba na tu ženskou energii reaguje po svém a drží se hodně vepředu nebo naopak vzadu. Každopádně statečně ujde celých dvanáct kilometrů.

Večer jsme neskutečně příjemně unavení. Je to tak uspokojivé být unavený z přiměřené fyzické námahy nikoliv z dlouhého přejezdu, nekonečného čekání nebo chození po městě.

Večer poprvé v životě peču klasický kynutý táč s borůvkami a drobenkou. Krásně mi nakyne i v téhle nadmořské výšce (2700 m). Taková radost.