Kalifornské pláže

So 23.4. Pacifica State Beach (Kalifornie) – Bryant Canyon Road, Soledad (Kalifornie)

Noc na parkovišti byla klidná. Ráno, když vstávám já, což není až tak brzo, už kolem nás stojí spousta aut. Surfaři už sjíždějí první ranní vlny. Parkujeme kousek od sprch a tak můžeme pozorovat, jak se sprchují ;-) Včera byl Den Země, což se projevuje tím, že po pláži chodí spoust lidí a do velkých  bílých kýblů sbírá odpadky.

Mám narozeniny. Čtyřicáté první. Po včerejším neúspěšném nákupu žitné mouky, je právě žitná mouka to jediné, co bych si přála. Od Kubíka a Janka dostávám drobné dárky, od Joli krásné ručně malované přání a od Týny natrhanou kytičku. Nechystáme se na žádnou slavnostní večeři ani na nic jiného speciálního.

Už ani nevím, co jsem celé dopoledne dělala.  Asi jsem byla hlavně v autě, Týna šla běhat na cyklostezku, Kuba kopal na pláži díru, Joli si četla, Janek dělal něco kolem auta. Chvíli cvičím na pláži. Pak vezmu plátěnou nákupní tašku a SAMA jdu do supermarketu SafeWay, jsem zvědavá, jestli mají tu žitnou mouku. Nebudu vás napínat, mají – poslední půlkilový pytlík. Jsem vděčná i za ten. Kromě něj kupuji i slunečnicová semínka a něco dalšího.

K obědu grilujeme lososa, pak to balíme a odjíždíme. Je tam na nás už moc lidí.

Pokračujeme dál podél pobřeží, které je tu obzvlášť krásné. Na zítřek máme v plánu národní park Pinnacles, dnes chceme dojet těsně před jeho hranice. Krátce zastavujeme na výhledech, občas fotíme jen z auta. Už ani nevím proč, ale nálada ve družstvu je obzvláště špatná. Nakonec zastavujeme na velkém parkovišti nahoře na útesech, Janek tvrdí, že tam to parkoviště není jen tak, pláž prý bude extra nádherná. Část parkoviště je ohrazená světýlkovou šňůrou, vypadá to, že tam bude nějaká párty, ale zatím se nic neděje.

V té špatné náladě kráčíme po úzké, prudce se svažující pěšince směrem k pláži. Nálada se mi ještě zhorší, když mám pocit, že se mi někdo cizí směje, jako bonus uklouznu a natluču si zadek. To už jsme fakt vzteklá, nechci mít s nikým z rodiny nic společného.

Pláž je ale krásná. Jak po ní docela dlouho jdeme, zlepšuje se nám všem nálada. Fouká vítr, svítí slunce, je chladno. Na písku jsou vyplavené různé zvláštní „plody moře“. Rostlinného a někdy i živočišného původu. Přiznávám, že tyhle mořské plody mne odjakživa děsí, až na mušle a oblázky, mi připadají slizké a nechutné. Zajímalo by mne, jestli lidem, co se u moře narodili, připadají tyhle mořské plody stejně přirozené jako nám žaludy a žížaly. Asi jo. Kolegyně z práce pochází z italského městečka Monopoly a nejrůznější mořské potvory jí i syrové, dokonce i mořské ježky. Za to, když poprvé viděla z blízka srnku, tak se jí hrozně vyděsila, protože u moře žádné srnky nežijí. To jsem zase trochu odbočila.

Dojdeme až na úplný konec pláže, kde jsou velké kameny, o které se tříští vlny.

V dobré náladě (Kuba s plnýma rukama mušliček) se vracíme zpět na parkoviště. Tam se mezitím rozjela párty. V ohrazené části tančí několik hipíků -  dlouhé vlasy, batikované oblečení. Tančí každý zvlášť, je to hodně zvláštní. Mám trochu chuť se přidat, dokonce mne jeden z nich pobízí, ale raději si nechystáme večeři. Taky si trochu zacvičím. S Kubou to ale šije, ptá se Janka:“ Tati, jak se řekne: Můžu s váma tančit?“. I Týna by říká, že by se přidala, kdyby se míň styděla. Nebudu vás napínat, nepřidali jsme se.

Hippíci tančí.

Večer je už hodně chladno. Kromě vestiček se balíme i do dek.

Balíme své saky paky a odjíždíme směrem na Pinnacles. Děti koukají na film. Na vybrané místo kousek za hřbitovem v Soledad přijíždíme už za tmy. Snažíme se být, co nejméně nápadní. Kousek od nás jsou rodinné domy, kde se svítí. Zatahujeme okna v budce i v kabině. Jdeme spát.

EDIT: ještě přidávám tři fotky z dronu, které Janek vyfotil na parkovišti s hippíky.