Jak jsme jeli do Hradce Králové vybírat křeslo ...

„Miláčku, jak jsi na tom?“, ptám se Janka, který se cestou z práce stavil vyzvednout naše obytné auto ze zimního parkoviště. „No, nestartoval jsem.“ „Aha.“ „Ta baterka je úplně vybitá. Měřil jsem ji a ukazuje záporné hodnoty.“ „Aha.“ „Přijedu domů. Vezmu si startovací kabely a druhé auto a zkusím ho nastartovat takhle.“ „Dobře. Já zatím nebudu nic balit. Budu ještě chvilku pracovat.“ Před chvílí jsem se vrátila z doprovázení dítěte na kroužek a chtěla začít chystat potřebné věci na víkend v obytňáku. Připravím tedy jen suroviny na uvaření jednoho jídla, to abych nezapomněla, a pak jdu ještě chvilku pracovat na e-booku o Střední Americe.

Když za půlhodiny dorazí Janek, dám mu do ruky namazaný chleba a on si vezme si kabely, přeskočí do druhého auta a jede zpět na druhou stranu Brna startovat obytňák. Lituje, že se tam nestavil ráno a nedal autobaterii dobíjet. Mohl si ušetřit hodinu zdržení. Za půl hodiny mu volám: „Tak co? Nastartovals?“ „Jojo. Nechám to ještě chvíli běžet a pak pojedu domů.“

Začínám tedy pomalu balit, ještě sice není jisté, že dnes večer odjedeme podle plánu do Hradce Králové, ale já už potřebuju něco dělat rukama. Mezitím přijedou naši a odvezou Týnu, která u nich bude na víkend. Joli jede na kroužek, sbalila se hned po škole do tašky a my ji po kroužku vyzvedneme cestou do Hradce. Kuba je doma a paří na počítači.

Plán, že pojedeme do Hradce Králové jsem vymyslela já. Sídlí tam totiž firma Polstrin, od které bychom si chtěli koupit křeslo do obýváku, a mne napadlo, že se podíváme do jejich podnikové prodejny, abychom ho vyzkoušeli a vybrali si látku na potah. Láká mne i jejich kavárna, kde bychom si zítra mohli dát snídani. Po návštěvě prodejny bychom zašli na oběd a pak se porozhlídli po městě, kde jsme ani jeden nikdy nebyli a které nás láká kvůli stavbám architektů Jana Kotěry a Josefa Gočára. Přespali bychom někde v okolí a v neděli dopoledne bychom vyrazili na krátký pěší výlet do lesa.

Krátce po šesté tedy otvírám Jankovi bránu a vpouštím ho s obytňákem na dvůr. Moc se mnou nemluví, připojí baterku na nabíjení a pak se teprve rozhodujeme, jak to uděláme. Oba cítíme, že je pozdě. Ztratili jsme spoustu času. I když bychom asi zvládli vše potřebné naskládat do auta, dát si večeři a vyrazit na cestu, bylo by to hodně na sílu. Navíc není jisté, jak se zachová autobaterie a jestli bude ráno fungovat. Moudře usoudíme, že bude lepší strávit dnešní noc doma a na cestu se vydat v sobotu ráno. Když v sedm vstaneme, po desáté můžeme být v Hradce.

Nanosím do obytňáku vše potřebné na dvoudenní výlet – nádobí, jídlo, oblečení, kosmetiku, lékárničku, pantofle. Jen peřiny a kartáčky necháváme na ráno. Kluci napustí vodu do tanku i do kanystrů. Když dorazí Joli z kroužku, máme už sbaleno. Pustí si s Kubou film, já jdu cvičit a ještě chvíli pracovat. Pak Janek nastaví budík na sedmou a jdeme spát.

Ráno zazvoní budík. Zatímco Janek hned vstane a jde zkontrolovat obytňák, já ještě chvíli ležím. Když vylezu z postele, jsem zklamaná, že neslyším zvuky nastartovaného auta. Janek hlásí, že baterka je úplně mrtvá a že pojede koupit novou, Hradec prý ještě pořád stíháme. Jen si musíme pospíšit. Zatímco on vytahuje starou baterku, já zjišťuju, jak mu jede autobus. Nepojízdný obytňák blokuje garáž, kde máme osobní auto, takže do autopotřeb musí jet Janek MHD. Podám mu vhodnou, dostatečně pevnou nákupní tašku a on hned vyráží. Za půlhodiny je zpět, ještě celý zadýchaný, jak s třicetikilovou autobaterií v tašce dobíhal zpáteční autobus. Děti se pomalu budí, nechala jsem je pořádně vyspat, dokud se nepodaří auto nastartovat, stejně nikam nevyjedeme.

Pomůžu Jankovi uložit těžkou autobaterii na její místo pod nohy řidiče. Chvíli mu trvá než ji připojí. Když úspěšně nastartuje, je po desáté. Hradec už nestíháme. Posvačíme a já vymyslím náhradní plán. Pojedeme do Třebíče a cestou se stavíme v Náměšti nad Oslavou v prodejně Habitat, kde prodávají koberce. Do obýváku nepotřebujeme jen křeslo, potřebuje i koberec.

V 10:35 projíždíme kolem cedule „BRNO“ a míříme na dálnici D1 a po ní směrem na Prahu. U Velké Bíteše odbočíme a před půl dvanáctou už parkujeme před prodejnou koberců. Necháme si ukázat všechny ve vhodné velikosti. Barevně a vzorově se nám líbí jen jeden. Nejsem si ale úplně jistá, jestli je to ten pravý. Navíc bych chtěla, aby byl koberec vlněný a to tenhle není. Prodavačka najde jeden z 100 % vlny v podobné barvě i vzoru v katalogu. Domluvíme se, že nám pošle poštou vzorek, abychom si byli jistí, že se nám líbí. Je třikrát dražší než ten polypropylenový, tak nechceme kupovat zajíce v pytli.

Radnice v Náměšti nad Oslavou.

Přejedeme z areálu prodejny na náměstí, kde zaparkujeme a já ohřeju k obědu párky. Do hospody nejdeme, šetříme na vlnu. Poté se vydáme směrem k renesančnímu zámku, který se tyčí na kopci nad řekou i nad městem. Přejdeme přes most, kterému se říká „moravský Karlův most“, protože je stejně jako ten pražský zdobený barokními sochami svatých.  Ptám se Joli, která se jako jediná s námi vydala na procházku, jestli některého ze svatých pozná, ale ji to nezajímá. Janek se ji snaží motivovat: „To by tě, ale mělo zajímat. Bude se ti to hodit u všeobecného testu na gympl.“ Jenže Joli ho má na háku: „Ale tati, žádný takový test dělat nebudu.“ Takže nic. Zkouším svaté poznat sama pro sebe. Jistá jsem si jen sv. Floriánem, který vodou z vědra polévá dům v plamenech. Dávní občané města ho nechali strategicky umístit na pilíř, který je nejblíže městu. Mít ochránce proti ohni pěkně po ruce se hodí. Vystoupáme až k zámku, který je v zimním období zavřený, a vracíme se zpět. Porovnáme auto a vyjíždíme směrem na Třebíč.

Jedna ze soch Archandělů a zámek na kopci nad městem.

Nádherný vstupní portál do zámku.

Střední kámen v portále zajímavě využívá přirozeného žilkování v hornině, ze které je vytesán.

Sousoší sv. Trojice na Masarykově náměstí v Náměšti nad Oslavou.

Cestou vymýšlím, co budeme v Třebíči dělat. Už jsme tam společně jednou byli, když byli děti malé, prošli jsme si tehdy židovskou čtvrť a dali si něco dobrého v malé kavárně. Tentokrát bych ráda viděla románskou baziliku zapsanou v UNESCO. Googlím, jak je to s prohlídkami a vypadá to nadějně. Jedna ve 13, druhá v 16. Tu pozdější stíháme.

Parkujeme na parkovišti u lihovaru. Děti zůstávají v autě a my s Jankem vyrážíme koupit lístky na prohlídku. Je ještě spousta času, ale chceme mít jistotu, že se na ni dostaneme. Je nádherně. Lehce nad nulou, slunce chvílemi vykoukne zpoza oblak, za nimiž je vidět modrá obloha. Jsme rádi, že jsme nezůstali doma, i když původní plán nevyšel. Koupíme rodinnou vstupenku a přes park se vrátíme do auta. Uvaříme kafe v moka konvičce, kavárna letos nebude, šetříme na vlnu. Rozložíme postel a chvíli se jen tak válíme. Nikomu, zvláště pak dětem se nechce na procházku do města.

Výhled nad město od baziliky.

Janek nadhodí, že uvažuje o tom, že bychom tenhle obytňák prodali a pořídili si jen nějakou vestavbu. Jenže to bychom neměli to pohodlí, které máme teď. Možnost se pohodlně válet ve čtyřech na velké posteli prakticky kdykoli a kdekoli. Stačí sklopit jednu palandu, hodit na ni všechny peřiny, rozložit postel a během tří minut si můžeme lehnout. Přitom může někdo vařit a když je potřeba, každý se pohodlně dostane do skříňky pro své oblečení nebo osobní věci. Luxus skoro jako na hotelu, jen se záchodem a sprchou je to horší.

Válení se na posteli, kdekoli a kdykoli. To je pro mne jedna z velkých výhod cestování obytným autem.

Dejte dítěti do ruky fotoaparát a ono vás vyfotí.

Ve tři hodiny přemluvíme děti, že je čas jít na procházku. Projdeme si židovskou čtvrť a vrátíme se podél druhé strany řeky. Vše je čisté a upravené, na turisty připravené, Třebíč se snaží. Před čtvrtou už čekáme před bočním vchodem do katedrály, kde si nás vyzvedne mladá průvodkyně. Dozvídáme se od ní něco málo o historii katedrály, ale především o románském portálu, před kterým stojíme. Je to jeden ze dvou, které máme v republice. Ten druhý je v Předkláštěří u Tišnova.  Průvodkyně nám ani nezkontroluje lístky a už nás společně s dalšími návštěvníky vpouští do vnitřku baziliky. Následuje klasická prohlídka, kdy se děti nudí a chovají se podle toho.

Prochází kolem románské baziliky. Pod tímto “podloubím” začíná komentovaná prohlídka.

Když prohlídka skončí venku u studny, odcházíme k autu poněkud rozladění z chování našich dětí. Nejenže rušili uvnitř v bazilice, ale hlavně i přes upozornění na to, že do studny se nic nehází, tam v nestřeženém okamžiku jedno z nich hodilo klacek. Následuje tedy přednáška o tom, proč se do studny nic nehází a proč už vůbec ne organický materiál, kolik takové čištění studny asi stojí a že je to nebezpečná a nepříjemná práce. Důvody, které jsou nám dospělým tak jasné, ale dětem unikají.

Prohlídka baziliky začala před vstupním portálem, který  je jedním ze dvou portálů s figurální výzdobou na území Moravy.

Osmidílná klenba.

Kamenické značky na stavebních kamenech.

Gotické nástěnné malby v opatské kapli. Jedná se o druhé nejstarší fresky na Moravě.

Krypta v pod bazilikou.

K nejcennějším částem patří románská krypta s gotickými prvky, s původní, více než osm století starou výdřevou klenby v polích mezi kamennými žebry. Klenbu krypty podpírá 50 sloupů a polosloupů s různorodými ornamenty.

Vrátíme se k autu a s posledními zbytky denního světla se vydáme hledat místo na spaní. V aplikaci iOverlader není žádné nocležiště uvedené, ale Janek si vzpomněl, že náš kamarád má kousek odsud dům na samotě, tak zamíříme tam. Cestou cvičně odbočíme po malé asfaltce, jestli náhodou na jejím konci nebude místo vhodné k přespání, ale je tam chata, kde se svítí, a tak se otáčíme na travnaté louce a vracíme se zpět na hlavní. Dojedeme do vesnice, v jejímž katastru má kamarád letní dům. Odbočíme po pevné a rovné polňačce směrem k němu. Zpočátku se jede pěkně, pak se terén zhorší a já se začínám bát, že zapadneme nebo že se nám urve kolo. Vrací se mi všechny ty pocity, které jsem tak často zažívala během naší cesty kolem světa. Především v Mexiku a Střední Americe, jsem podobnou úzkost pociťovala i několik hodin v kuse, protože právě tam bývaly silnice v nejhorší stavu. Dnes to ale trvá jen chvilku. Janek vidí, že dál to nepůjde. Na půlce polňačky je led, moc bychom riskovali, kdybychom pokračovali. Vjedeme tedy na louku, otočíme se a zastavíme na rovném místě. Ani nemusíme dávat klíny. Jsme kus za vesnicí, není nás odnikud vidět, stojíme mimo polňačku. Zůstaneme tady do rána.

Všichni hlásí, že mají obrovský hlad. Pustím se tedy prakticky hned do vaření našeho tradičního cestovatelského jídla „fazolí Helly Heinz“, ke kterému stačí dvě plechovky fazolí v rajčatové omáčce a jedna plechovka rajčat. Jenže dnes jsem doma zapomněla dvě ingredience – červenou kapii a provensálské koření. Ta kapie by ani tak nevadila, i bez toho koření by to šlo, ale jak spěchám, nedám směsi potřebný čas na plotně a cibule se neprovaří, chutě se nepropojí, není to ono. Přitom zrovna tohle je jídlo, u kterého by člověk řekl, že na něm není, co zkazit. Zajímavé zjištění. Jsme ale tak hladoví, že všechno sníme i tak.

Celý dlouhý večer se válíme na posteli, pouštíme si písničky, povídáme si, chvílemi taky jen koukáme do mobilů, ale jsme si tak nějak blíž než doma. Usínáme brzy, neponocujeme. Taky příjemná změna oproti domovu.

Večerní válení se v peřinách. Nemám žádné speciální peřiny určené do obytňáku, prostě tam přeneseme vždy zrovna ty, pod kterými spíme doma. Po návratu je vrátíme na postele a je to. Mám tak lépe pod kontrolou jejich stav.

Ráno je země pokrytá jinovatkou a bláto na polňačce zmrzlé. Odjíždíme hned po snídani, ještě než tvrdá vrstva roztaje pod hřejivými paprsky zimního slunce. To, jak se po ní chodí, když rozmrzne, si vyzkoušíme o dvě hodiny později a o pár kilometrů dál, když vyjdeme z Dolního Smrčného směrem ke zřícenině hradu Rokštejn. Tam už na polní cestě stačila jinovatka roztát, ale led na kalužích zatím drží a praská až pod nohama našich dětí. Slunce svítí, nebe je modré a bez mráčku, taková vzácnost v zimním období. Chtěli bychom si ho užít, co nejvíc. Vystavit obličej tomu světlu, kochat se pohledy do dálky a příjemně se unavit delším pochodem, ale naše děti mají na to jiný názor.

Naše nocležiště a ranní jinovatka, která nám umožnila bezpečně odjet po polní cestě.

Spali jsme v poli kousek od jedné z mnoha vesnic na Vysočině.

Jakýkoliv pěší výlet nás poslední dobou stojí spoustu času stráveného licitováním s dětmi o jeho délce. Dnes se nám podaří vyjednat délku pět a půl kilometru a jsme za to vděční. Jedna věc je, že se dětem nechce chodit, druhá, že se těší domů. Jedno z dětí se těší natolik, že nám předloží časový rozvrh: 10:00-10:30 kafe, 10:30 – 12:30 trek, 12:30-13:30 oběd, 13:30-15:00 cesta domů. Souhlasíme a vlastně i oceňujeme časové odhady, které ve výsledku téměř přesně odpovídají realitě.

Dolní Smrčné, odkud jsme vycházeli na výlet. Parkovali jsme u budovy obecního úřadu.

Zřícenina hradu Rokštejn.

K obědu máme čínské polívky. Úplně se za to stydím, ale počítala jsem s tím, že zajdeme aspoň na jedno jídlo do restaurace a polívky brala jen jako rezervu pro případ nouze. Jenže šetříme na vlněný koberec a tak na ně došlo. Pořádné jídlo bude až doma k večeři.

Návrat do Dolního Smrčného.

Podaří se nám dodržet časový plán a kolem třetí parkujeme na dvoře.

Popsala jsme tři stránky textem o jednom úplně obyčejném víkendu v obytňáku, kdy jsme nezažili nic mimořádného. Tři plné stránky a to jsem toho ještě spoustu vynechala. Hodilo by se to nějak uzavřít a tak si tady napíšu, že navzdory tomu, že jsme museli změnit plány, to bylo fajn. Krátce jsme si prohlédli dvě města, navštívili jednu UNESCO památku a dvě hodiny se procházeli v přírodě. Já jsme si mentálně odpočinula od nikdy nekončící péče o domácnost. Strávili jsme s dětmi hodnotný čas pospolu. Jako bonus jsme vybrali koberec do obývacího pokoje a naučili jsme se cestovat po Česku bez návštěv kaváren a restaurací. Za mě moc fajn víkend, jakých bych si přála víc.