Hola México!

3.5. South Carlsbad State Beach – Puerto Zeppelin, kousek se Ensenada (Baja California, Mexiko)

Ráno klasika. Jen se jdeme ještě naposledy osprchovat, je nám jasné, že horkých sprch s tlakem si jen tak neužijeme.

Získáváme poslední informace týkající se naší destinace.

Jeden z Američanů, který kempuje hned naproti nám, zjistí, kam máme namířeno a rozhodne se nám dát několik rad. Jsme mu za to vděční. Přece jen v Mexiku některé věci fungují trochu jinak než v USA a je potřeba si na ně dát pozor. Něco z toho jsem již četla v průvodci, ale je fajn, když vám je řekne někdo, kdo se před pár týdny z Baja vrátil živý a zdravý. Kromě rad, týkajících se čerpání nafty, stavu silnic, placení hotovostí, dostáváme i pár tipů na zajímavá místa nebo restaurace.

Poslední americká nafta.

Ještě v USA, ale už to takový mexický přídech.

Pak už konečně vyjíždíme. Ještě před hranicemi nabíráme naposledy naftu a měníme peníze ve směnárně. Už to v této části města vypadá trochu jinak, tak mexičtěji, aspoň to tak na nás působí, ale to pravé Mexiko na nás teprve čeká. Tak vzhůru na hranice.

Už jsme tam. Na hranicích. Té americké si ani nevšimneme. Osobní auta i přes tu mexickou projíždějí bez zastavování. Nás mexický celník zastavuje, něco nám říká a posílá nás na parkoviště vpravo. Potřebujeme razítka do pasů, že jsme opustili USA a pak taky nějaké povolení pro naše obytné auto (temporery import permit).

Procházíme skrz velkou prázdnou halu, slečna za přepážkou nám podává papíry k vyplnění – pro každého jeden. Vyplňujeme je, naštěstí to není nic složitého a je tam i překlad do angličtiny. Slečna také rozumí anglicky. Potom já s dětmi čekáme, Janek jde vyřizovat povolení pro auto. Všechno probíhá v pohodě – paní je milá a profesionální, v nažehlené uniformě jí to sluší. Pak jí Janek podá česky psaný techničák od auta a paní málem vypadnou oči z důlků. Požádá o pomoc pána za sebou. Chvíli to řeší. Navíc nikdo z nich neumí anglicky. Naštěstí vše ale dobře dopadne, na konci si paní otře zpocené čelo a my můžeme po necelých dvou hodinách vyrazit vstříc Mexiku.

Vyjedeme tedy z hraničního prostoru, máme turistická víza na půl roku pro sebe i povolení pro obytné auto. Přejezdem končí hezké prostředí, začíná opravdové Mexiko. Brada mi neustále padá dolů, musím ji trochu násilím vracet nahoru, prst automaticky vyjede k zamykání dveří.

Příhraniční město Tijuana nemá nejlepší pověst a všichni se shodnou na tom, že bezpečné je to až za další větším městem Ensenada. Měla jsem vybraný kemp ještě dřív, ale protože všechno jde moc pěkně, zvládáme dojet až za Ensenadu.

Mapy.cz nás vedou touhle dírovatou zkratkou.

Tam vyberu tak trochu náhodně jeden z kempů na pobřeží, asi se mi líbí ten název Puerto Zeppelin. Cesta k němu je dobrodružná – vede po prašné cestě do kopce a pak zase serpentýnami z kopce na nádherné místo nad oceánem.

Začátek cesty ke kempu.

Cestou dolů ke kempu jsem se dost bála.

Hledejte Kubu.

Kromě nás v kempu nikdo není, paní od nás vybírá 500 pesos (jedno peso je přibližně jedna koruna) a místo si můžeme vybrat jaké chceme. Vybíráme si to s nejlepším výhledem.

Kočička si užila spoustu mazlení.

Ani jsme nedoufali, že na první noc najdeme kemp, kde se budeme cítit tak bezpečně. Děti si hladí kočičku, pozorují pejsky. K večeři máme oblíbené těstoviny se skleněnou omáčkou, tuňákem a sýrem.

Večeře s výhledem na oceán.

Po prvotním šoku, hodnotíme Mexiko zatím pozitivně a doufáme, že dál na jih to bude ještě lepší.