Fušimi Inari

Út 10.1. Kotori House, Minimi-ku Nishikujo Ukaikojicho 6-18, 601-8405, Kjóto, 30 m.n.m. (Japonsko)

Poslední dny jsme vstávali brzy a pak měli náročný program. Dnes si konečně pořádně přispím a celé dopoledne je takové pomalé. K obědu si uvaříme nudle (ty dětem fakt chutnají), k tomu osmahnu zeleninu a vajíčka. Týna si dá tofu.

Celé dopoledne doma. K obědu nudle, zelenina, tofu a vajíčka. Tofu je tady spousta druhů výběr, celá jedna sekce v chladícím pultu. Potřebovali bychom na Japonsko aspoň dva měsíce, abychom si ho mohli pořádně užít a prožít, aby to nebyla jen taková ochutnávka velkých měst, ale i trocha cestování po venkově a třeba i výlet k moři.

Dnes máme na programu návštěvu dalšího chrámu – tentokrát šintoistického chrámového komplexu Fušimi Inari. Zaujal mne nekonečným sledem oranžových bran a pak tím, že se to dá pojmout jako procházka. K výchozímu bodu procházky – stanici Inari - nás přiblíží malý příměstský vláček (opět využijeme náš JR Pass). Hned naproti nádražíčku je první z oranžových bran – projdeme jí a následujeme dav lidí, kteří tu už přes tu velkou zimu jsou. Doufala jsem, že v zimě by mohlo být turistů méně než v jiná roční období, a možná jich je opravdu méně, těžko říct. Naštěstí s rostoucí vzdáleností od nádraží lidí trochu ubývá a atmosféra je intimnější.

V tomto případě mě trochu mrzí, že tu jsme s dětmi, protože bez nich bych si místo plné kamenných oltářů a soch mohla víc užít. Víc se kochat, fotit, přemýšlet. Takhle holky spěchají zase zpátky domů a tu atmosféru to prostě ruší (neberte prosím jako stížnost, jen jako konstatování faktu).

Místo z počátku opět působí jako nějaký zábavní park – tentokrát v šintoistickém provedení. Opět je tu věštění budoucnosti v několika podobách. Když se ale vzdálíme od prvních chrámů a vystoupáme do kopce, místo se promění, cestičky stále lemují oranžovo-červené brány, ale za nimi je temný hustý les a obloha trochu potemní. Atmosféra zintimní. Z hlavní cesty jsou malé odbočky k dalším chrámečkům a ke spoustě kamenných „oltářů“, které jsou v jakémsi chumlu. Posvátným tvorem tohoto místa je bílá liška a tak u oltářů často stojí dvě malé sošky lišek, obvykle oblečené do červených „bryndáčků“.

Kuba a svíčky. Přímo naproti Kubovi jsou i takové malé modely bran torii, které bylo možné si koupit u stánků se svíčkami.

Kuba si chce koupit svíčku na doma – Ptám se: „Kubi, nechceš si koupit i tu bránu?“ Kuba: „A ta se dá taky zapálit?“

Později, když si už skoro na konci procházky chrámovým komplexem, se Kuba konečně po dlouhém odkládání rozhodne, že si svíčku koupí. Já s Týnou si přitom všimneme moc pěkných pohledů s kočičkou. Ukazujeme pánovi, které pohledy chceme koupit a on nás navede dovnitř stánku, kde jsou pohledy lépe přístupné. Vybereme si jich několik a pán ukáže za nás, kde na pohovce leží do klubíčka stočená kočička z pohledů. Děti se s ní chvíli ňuchňají, zatímco my s Jankem se snažíme zaplatit. Za chvíli nám jede vlak, nemáme moc tušení, jak daleko je stanice a Joli dost tlačí na to, abychom tento vlak stihli. Prostě spěcháme a potřebovali bychom rychle zaplatit a vydat se na vlak, ale místo toho dojde scénu jak vystřiženou z filmu Láska nebeská, jen Rowana Atkinsona hraje starší japonský prodavač a v roli nevěrného Alana Rickmana jsme tu my dva s Jankem. Prodavač nejdřív vloží pohledy do papírového sáčku, pak k nim ještě přidá nějaký další papír a sáček přehne a zalepí izolepou. Potom pomalu vezme mikroténovou taštičku a do ní vloží obálku s pohledy a obálku se svíčkou. Vše provádí rozvážně. Chceme si svůj nákup vzít a vydat se na vlak, ale on se otočí, něco hledá, když to najde a otočí se zpět má na ukazováčku pravé ruky nasazené něco zeleného – při bližním pohledu je to origami skládanka ve tvaru králíčka. Prodavači ji chce dát Kubovi, nikomu jinému. Jenže Kuba mezitím zmizel a je venku na cestě, už docela daleko na to, abychom ho volali zpět. Prodavač chvíli váhá, naše nervozita roste, ale čekáme. Pak dá zeleného zajíčka Týna a opět se otočí, něco hledá a najde červeného zajíčka, dá si ho na prst a ukazuje, že tenhle je tedy pro Kubu. Když si Týna vezme i toho červeného, několikrát si v prodavačem vzájemně poděkujeme, několikrát se ukloníme a pak konečně vybíháme směrem k vlaku.

Na vlak zpět do Kjóta doslova běžíme, musíme se proplétat mezi lidmi mířícími opačným směrem, ale naštěstí se nám běží lehce, protože je to celou dobu mírně z kopce. Doběhneme zadýchaní, některé píchá v boku, ale vlak stihneme tak akorát.

Když doma vybalujeme koupené poklady. Zjistíme, že také ke svíčce, kterou si Kuba koupil, jsme dostali papírek s informacemi. Říká se na něm, že svíčka neobvyklého tvaru je ručně vyrobená z vosku z japonského voskového stromu a jádro svíčky je z bavlny. Knot vykukuje jen maličko a díky tomu všemu plamen svíčky vydrží hořet i ve větru. Na druhém papírku jsou anglicky zodpovězeny přesně ty otázky, které se nám po celou dobu procházení se ve Fušimi Inari honily hlavou Tak je tady překládám.

Co je to torii?
Torii je brána, která označuje vstup na posvátné území šintoistického chrámu. Místní torii darovali věřící jako poděkování za splnění přání. Tento zvyk začal v období Edo (před asi 250 lety) . V současnosti je zde kolem 10000 bran, které lemují chodníčky vedoucí chrámovými územím. Životnost jedné brány torii je zhruba 20 let, přičemž staré brány jsou pravidelně nahrazovány novými.)

Proč je tu tolik soch lišek?
Pro japonské šintoistické bohy je běžné, že jsou spojení s nějakým duchem, který na sebe bere podobu zvířete. V případě chrámu Inari je to bílá liška. Na rozdíl od obyčejných lišek, které můžete vidět na venkově, tyto lišky mají zvláštní schopnosti a jsou neviditelné.
Co lišky drží v tlamě?
Klas rýže – velká úroda rýže
Klíč – klíč od boží zásobárny nebo klíč, který otevře boží moc
Svitek - symbol boží moudrosti
Šperk – symbol zázračné boží cnosti

Pro mají kamenné sochy „bryndáčky“?
Tradice oblékat sochám bryndáčky, symbol dítěte, začala ještě v době, kdy šintoismus a budhismus nebyla v Japonsku dvě jednoznačně oddělená náboženství.

Co znamenají všechny ty kamenné pomníky?

Pomníkům se říká Otsuka a jsou vyrobeny lidmi, kteří uctívali chrám Inari pod jiným jménem a vytesali to jméno do kamene a nechali jen hoře jako dar. Tento zvyk začal v období Meiji (Přes 150 lety) a odhaduje se, že je tu teď 10 000 Otsuka.

Co jsou ty papírové ozdoby a přírodní provázky?
Papírovým ozdobám se říká „shide“. Tvar „shide“ má připomínat tvar blesku. V době, kdy dozrává rýže, jsou v Japonsku častě bouřky. Lidé dříve věřili, že pokud bude hodně bouřek, bude i velká úroda. Současné vědecké výzkumy tuto teorii potvrzují.
Přírodním lanům se říká „shimenawa“ je vyrobená z rýžové slámy nebo z konopí. Zvyk vázat ji na sochy je hluboce spojen s pěstováním rýže.

Domů se vrátíme docela utahaní, jsme vděčné za ten nápad bydlet blízko, chvíli si vydechneme a pak vyrazíme na nákupy do obchodního domu na supermarketem. Minule jsme tam předvybrali Kubovi mikinu a teď si ji potřebuje zkusit. Novou černou propínací mikinu si nakonec koupí i Týna (obě děti ji potřebují, Kubovi se stará už hodně trhá a Týnina je také roztržená). Joli si koupí fixy na kresbičky do deníku.

K večeři si koupíme hotovky v supermarketu. Chutná nám to a je to v podstatě bez práce, ale děsí mne to množství plastového odpadu, který tímto životní stylem produkujeme. U vaření také vzniká spousta odpadu, ale přece jen je to menší množství a její složení – hodně odkrojků ze zeleniny, něco z masa a pak pár obalů, ale rozhodně ne takové obří množství. Navíc se tu kromě PETek plasty netřídí, takže vše jde rovnou do spalovny. Při tom množství prodávaných hotových jídel a vzhledem k vášni Japonců vše důkladně balit, musí být tahle země odpady přímo zavalená, jen to není tak vidět jako v zemích, kde sice tolik odpadů neprodukují, ale zato ho odhazují, kam je napadne.

Já celou dobu, co jsme v Japonsku ujíždím na moči. Mají je tady na rozdíl od Česka, kde se dají koupit ve vietnamských obchodech, čerstvé. Jedla bych je nejraději k snídani, jako dezert po obědě i jako druhou hobití večeři. Jsou přirozeně bezlepkové, veganské a plné bílkovin. Aspň si to říkám, když se cpu už třetí,m kouskem. Vygooglila jsem si i česky psaný recept, který najdete ZDE.

Moči jsou japonské koláčky z rýžové pasty z lepkavé rýže, které mohou mít různé náplně – ze sezamové pasty, ovocné, matcha nebo jsou také v Japonsku velmi oblíbené sladké náplně z červených fazolí. Jde o tradiční pokrm při oslavách japonského nového roku, podávají se však celoročně. Moči slouží i jako výchozí surovina pro řadu dalších jídel (např. agemoči, daifuku), velice oblíbené jsou také například moči plněné zmrzlinou. Obřadná příprava koláčků se nazývá močicuki – spočívá v uvaření lepivé rýže, jejím roztlučení na pastu v tradičních moždířích usu a následném tvarování. Moči se často vyrábí průmyslově. Zajímavostí je, že se každoročně při konzumaci moči při oslavách nového roku udusí mnoho japonských důchodců. Zdroj: Wikipedie

Večer píšu do Wordu a cvičím. Mám s těmi zápisky velký skluz. Japonsko je tak jiné, snažím se toho, co nejvíc popsat, takže na každý odžitý den mi potřebuji téměř dvě strany místo jedné obvyklé. Psaní také trvá déle tím, že si spoustu informací dohledávám, což je z části dané i tím, že píšu pěkně u stolu, připojená na stabilní wifi, místo abych psala v pololeže připojená na data z mobilního signálu.

O nás Blog

Místa zkušenosti