Urbex po mexicku

Ne 19.6 Cascadas y grutas, Agua Blanca, 81 m.n.m. (Tabasco, Mexiko) – restaurace La Chiapaneca, Palenque (Chiapas, Mexiko)

V noci prší, je velmi, velmi vlhko a teplo. Janek se na palandě špatně vyspí, protože na horních postelích a v kabině je tepleji než na dolním letišti, kde to obvykle aspoň trochu profukuje. Ráno už na nás venku čeká ten milý pejsek, kterému jsem večer dala zbytky jídla (uvařené odřezky vepřového s trochou rýže). Je mokro, všude – na zemi, ve vzduchu, ve větvích stromů, asi jako když vejdete do botanického skleníku, kde rostou rostliny tropického deštného pralesa. Těžko se dýchá. Ze skleníku po chvíli vylezete, ale tady není úniku, jen do klimatizovaného auta za jízdy.

Večer jsme platili 25 pesos za osobu čili 125 pesos, dnes platíme za vstup opět 25 pesos za osobu, ale Mexičanovi se asi nechce vracet nebo neumí počítat a platíme jen 100. Kromě nás a hlídače, který celou noc hlídal ležíc v houpací síti, přijeli jen dva muži. Jeden z nich má nějaké problémy s chůzí, ale postupně si prohlížejí skoro celý areál.

Tento areál je opravdu velmi zvláštní místo. Ocení ho milovníci přírody, koupání, pikniků, jeskyní a urbexu.

Džungle tu bují všude kolem, rostliny rostou jedna přes druhou, jedna na druhé, jedna v druhé. Je neuvěřitelné kolik pokojových rostlin, které jsme měli doma nebo které všichni známe z kancelářských budov, tady roste ve volné přírodě. Obří monstery (filodendrony), monstery monkey mask (ale s obřími listy), šplhavníky (potosy), voděnky, netíky. Kolikrát jen zírám s otevřenou pusou, co tu všechno roste.

Všudepříromný vlhkost.

Ke koupání tu jsou dva bazény. My se později koupeme v tom hlubším, do kterého neustále přitéká čerstvá voda hadicí. Kdyby nebylo období dešťů, jistě by se dalo koupat i v řece pod vodopády. Teď ale voda teče velmi silným proudem.

Místo je přímo určené k piknikování. Je tu spousta piknikových stolů. Jen u nich nikdo nesedí, stolů chybí stříšky, která tam jistě původně byly.

Není to poprvé, co něco takového vidíme, ale areál působí, jako by před několika lety byl postaven s velkou vizí, nadšením a s velkýma očima, co se návštěvnosti týče. O množství piknikových stolů jsem už psala, ale jsou tu dva bazény, zaniklá restaurace, několik zchátralých altánků. Záchody byly kdysi splachovací, ale něco se pokazilo, nikdo to neopravil a nyní se splachují ručně vodou z kýble. Sprchy ani nezkoušíme.

Tohle byl kdysi altánek se střechou.

Přijde mi to pro Mexičany tak trochu typické - s velkou pompou postaví úžasné místo, které ale nezvládají udržovat a tak ho nechávají postupně chátrat, jen ho udržují v čistotě (někdy ani to ne). Netýká se to jen takových to areálů nebo krásných budov v centru měst, ale třeba i toalet na odpočívadlech. Kdysi krásné toalety se splachovacími záchody a umyvadly s tekoucí vodou a mýdlem se porouchají a místo opravy nebo rekonstrukce se splachuje vodou z kýble a ruce se umývají stejným systémem v prasklém umyvadle (to jsme zažila dnes poprvé a byla v šoku, přičemž toalety byla čisté a zdarma).

Zase jsem trochu odbočila, chtěla jsem psát o jeskyně. Po snídani jsme tedy sbalili do batohu lahve s vodou, musli tyčinky, baterky a čelovky, mini lékárničku. Na nohu jsme si po delší době obuli trekové boty, protože kameny, ze kterých jsou tu postavené chodníky v tom mokru dost kloužou.

Vyrážíme tedy na cestu k nedaleké jeskyni, podle informací by měla být 300 metrů vzdálená. Čekáme nějakou menší jeskyni, do které se dá nakouknout. Tohle místo není zmínění v průvodci Lonely Planet a v aplikaci iOvelander se diskutuje především cena na noc, kvalita vody v bazénech a fungování toalet, o jeskyni je tam jen zmínka, že tam je a že je dobré si vzít pořádné boty.

Strašilka na zábradlí.

Cesta vede džunglí po upraveném chodníku ze středně velkých oblázků zalitých do betonu. Chodí se po tom docela špatně – klouže to, zvlášť když je na chodníku popadané listí a nějaké drobné ovoce. Stoupáme, držíme se zábradlí, které je ještě stále pevné, i když jeho konce už začínají reznout. Jsem stále fascinována džunglí kolem. Taková krása na pohled, ten neskutečný hluk, který tu je. Jako když stojíte vedle dálnice D1, akorát jsou to zvuky přírody nikoliv automobilů.

Oplocený vchod do jeskyně.

Po čase dojdeme ke vstupu do jeskyně. Je ohraničený pořádným plotem, ale brána je otevřená. Bylo to asi myšlené tak, že do jeskyně se bude chodit s průvodcem, protože je tu i pozůstatek drobné budovy – stánku. Otvor do jeskyně je velký asi jako vstup do jeskyně Pekárna v Moravském Krasu tj. velký. Akorát Pekárna po nějakých 60 metrech končí a není v ní žádná krápníková výzdoba. Tady taky nejsou žádné krápníky, jen jakýsi velké sloupy. Jeskyní vede betonový chodníček ve výborném stavu (to je asi tím, že v jeskyni neroste džungle a je tam sucho).  Rozsvítíme baterky a čelovky a vyrážíme objevovat neznámé. Je neuvěřitelné, že jsme tu úplně sami. Nikde nikdo.

Neobjevujeme neznámou jeskyni, objevujeme objevenou jeskyni pro sebe samé a vůbec nám nevadí, že cesta vede po chodníčku, naopak se cítíme bezpečněji. I tak to je zážitek na celý život. Jeskyně je totiž docela dlouhá (asi 250 metrů), bez baterek bychom se nikam nedostali. V jedno místě se chodníček rozvětvuje. Vydáme se po pravé cestičce a po chvíli dorazíme k východu, který vede do neprostupné džungle. Asi v půlce cesty se u nás najednou zjeví ten pejsek z parkoviště, přidá se k nám a objevuje s námi. Vracíme se na křižovatku, dáváme se doleva. Tahle cesta je delší, v jednu chvíli procházíme úzkým otvorem do další části jeskyně, ještě chvíli pokračujeme než skončíme u dalšího východu do džungle. Ten je tentokrát oplocený, abychom nespadli do propasti. Venku prší.

Děti pojmenují pejska „Batman“, protože se k nám přidal v jeskyni, kde létali neopýři. Zpátky od jeskyně se zkloužeme dolů k autu. Lehce prší, ale v teplu to nevadí. U auta si odpočineme, převlečeme se do plavek a smyjeme za sebe pot, špínu a horkost v bazénu. Voda příjemně chladí, ale po chvíli na vzduchu je nám zase teplo a jsme ulepení jako bychom se ani nemyli.

Loučíme se s pejskem suchou houskou a odjíždíme směrem na Palenque, které je jen asi 80 km vzdálené. Silnice jsou tu nezvykle dobré, bez větších děr, zatáček a výškových změn. Uháníme si to devadesátkou po dálnici a za hodinku a kousek dorazíme do Palenque. Zrovna v čase oběda, což je problém, protože jsme všichni hladoví a nemáme kde zastavit. Nikde není žádné odpočívadlo, piknikiště nebo parčík. Už jsme na sebe celí protivní. Janek se špatně vyspal a teď má hlad, já se zaseknu a přestávám komunikovat. Ať si to vyřeší mezi sebou, tak často mi někdo neodpovídá, když se ptám na něčí názor ohledně plánování cesty že teď zase odmítám konstruktivně jednat já.

Nakonec se shodneme na tom, že zastavíme na parkovišti u místní malé ZOO, najíme se a pak si ZOO prohlédneme. Na noc máme v plánu být na parkovišti u restaurace, kde je bazén, a cena je rozumná (podle iOverlander 300 pesos za noc bez ohledu na počet osob, jinde často chtějí 100 i víc pesos za osobu, což v případě manželského páru není tolik, ale když máte tři děti, tak cena pak leze do nebes. Když jsme v kempu, kde máme v plánu zůstat víc dní a využít tak jeho vybavení jako sprchy, bazén, wifi, tak rádi si připlatíme, ale dnes chceme jen přespat a tudíž šetříme).

Parkujeme u ZOO.

Rychle se najíme v autě zaparkovaném u ZOO Aluxes. Už jen to parkoviště je moc krásné – na kruhovém objížďku roste strom a kolem něj malé difenchachie. K obědu máme myslím chleba.

Když dojíme, dáme si ještě kafíčko a vyrážíme do ZOO. U vstupu platíme za lístky (150 pesos za osobu, platí i děti, což je pochopitelné, do ZOO se přece chodí kvůli dětem), jedna z pokladních nám anglicky řekne něco o ZOO. Dozvídáme se, že to vlastně není ZOO, ale nezisková organizace chránící místní zvířata, že místo, kde se ZOO nachází bylo dříve odlesněné, ale nyní je tam džungle a že si můžeme za drobný peníz koupit tzv, kontakt se zvířátkem. Joli a Kuba si chtějí pohladit malého krokodýla a tak kupuje dva kontakty, jeden za 5O pesos (ty údaje o tom, kolik, co stojí sem píšu pro vaši představu, abyste věděli v jakém rozmezí se tady pohybují ceny. Myslím, že je to docela zajímavé. Připomínám, že jedno peso je něco málo před korunu).

Ze ZOO jsme příjemně překvapeni. Vše je tam velmi pěkně upravené, alespoň zpočátku, pak se dostaneme do džungle a ta už si žije vlastní životem. Postupně si prohlédneme jaguáry, krokodýly, želvy, plameňáky i menší kočkovité šelmy (asi jaguarundi a ocelot). V korunách stromů nad námi se pohybují opice a zahlédneme i papoušky ara. Skoro celou dobu drobně prší, daň za to, že jsme tu mimo turistickou sezónu a většinu míst máme jen pro sebe. Být tu  v období od listopadu do prosince, kdy je období sucha a navíc není takové vedro, tak všude jistě potkáme více lidí.

Výhled z věže na kopce, pod kterými leží pyramidy.

Pohled pod věž. Křesílka Acapulco, tak typická pro Mexiko, v barvách různých zvířátech.

Kuba sedí na černém jaguárovi.

Nakonec vylezeme i na věž vysokou 25 metrů, díky čemuž se dostaneme nad korunu stromů. Úplně nakonec přijde na řadu setkání s krokodýlkem. Přinese ho mladý sympatický ošetřovatel, vysvětlí dětem, jak ho mají správně držet. Ty se s ním vyfotí a je to – zážitek na celý život.

Přejedeme jen kousíček vedle k restauraci, domluvíme si přespání, rovnou zaplatíme a ještě odjedeme nakoupit do supermarketu.

V obřím supermarketu typu Walmart rychle nakoupíme – čerstvé pečivo – slané i sladké, nakládané papričky jalapeňo a spoustu dalších potravin. Když vyjdeme z klimatizovaného prostoru supermarketu, zjistíme, že prší taky, že se vlastně vůbec neochladilo. Prší a je pořád stejně teplo jako předtím.

Deštěm jedeme k restauraci. Parkujeme, večeříme, stále prší. Dáme děti spát a v přestávce mezi dvěma bouřkami se rychle jdeme vykoupat do bazénu. Romantiku nám po minutě přeruší blesk, který uhodí asi tři kilometry daleko a tak zaběhneme do auta a pokračujeme v psaní blogu.