Dvě naprosto odlišná města – Kassel a Glosar

Po 23.6.2025 parkoviště u rekreační oblasti u řeky Fulda, Kassel, P4N #244572 (Německo) – 182 km – místo u zahrádkářské kolonie, Braunschweig (Brunšvik)  P4N #301682 (Německo)

Když se v osm ráno vrací Týna z cvičení v parku, teprve pomalu vstávám. Vůbec mne svým ranním odchodem neprobudila. Je nutné si přiznat, že ranní ptáčata ze mne (dobrovolně) nikdy nebude. Ale i my sovy si umíme poradit a vykouzlit čerstvé lívance k snídani. Stačí dát umíchané těsto o ledničky u večer, to přes noc v chladu nakyne a ráno můžu lívance smažit na pánvi hned po probuzení.

Obr: Těsto na lívance přes noc krásně nakynulo a je plné bublinek. Smažím je na malé litinové pánvičce a lívanečky jsou mimořádně nadýchané a vysoké. S jogurtem a malinovou marmeládou chutnají skvěle.

Během cestování obytným autem, máme s Jankem rozdělené role. On řídí, já plánuju. Zatímco on točí volantem, já přetáčím stránky v průvodci a pročítám si informace o jednotlivých turisticky zajímavých místech. Tady v Německu si všímám toho, že 2. světová válka je v průvodci zmiňována u každého většího města. Buďto v tom smyslu, že se městu bombardování během 2. světové války vyhnulo a středověké a jiné památky se dochovaly. Nebo naopak bylo město během války značně poškozeno. To pak bylo vystavěno zcela znovu nebo byly některé historické památky obnoveny jako víceméně přesné kopie. V průběhu dneška navštívíme jedno takové znovu postavené město a jedno naopak dokonale zachované, k tomu přidáme pěší výlet v horském parku.

Obr: Město Kassel bylo za války vybombardováno, protože se tam nacházely zbrojní závody. Po válce byla podstatná část města vystavěna znovu ve funkcionalistickém stylu 50. let. 

Po snídani a ranních procedurách přejedeme na kraj centra města Kassel. Zaparkujeme zdarma na upraveném parkovišti ve stínu vzrostlých stromů. Pěšky se projdeme po centru, kde se opravdu moc historických budov nedochovalo. Hned na začátku procházky se ocitáme na rozlehlém náměstí, na jehož jedné straně stojí monumentální budova muzea. Je to naše první setkání s německou tendencí stavět všechny budovy v poněkud v nadlidském měřítku. Každý rozměr stavby je asi třikrát větší než by byly rozměry významově srovnatelné budovy u nás.

Centrum je příjemné. Vedou jím tramvajové koleje, lidé chodí pěšky i jezdí na kolech. Janek neodolá kari wurstu u stánku a jednu klobásu objedná i Kubovi. V pekárně na hlavní třídě si koupíme své první opravdové preclíky v životě. K tomu každý ještě jeden kousek pečiva, který nás zaujme, a pro všechny bochník tmavšího chleba. Prodavačka se nás ptá, jestli se ho chceme nechat nakrájet, Nemůžeme se shodnout, ale já nakonec rozhodnu, že chceme, a je to dobrá volba. Strojové nakrájení chleba na tenké rovné plátky nám ušetří spoustu práce a zametání hromady drobků zpod stolu.

Naším dalším cílem je stavba, jejíž obrázek mne zaujal v průvodci. Na obrázku je vidět kamenný zámeček stojící na vrcholu uměle vystavěné kaskády, pod kterou se nachází jezírko. Později, když na místo dorazíme, nás realita nás hodně překvapí. Na fotce totiž chybí měřítko a tak není vidět, jak vysoká kaskáda ve skutečnosti je. Z obrázku nelze ani tušit monumentalitu staveb.  Ale pěkně popořádku.

Ještě v městě se najedeme na hlavní třídu Wilhelmshoher Allee, která zcela rovně pokračuje až právě k oněm kaskádám, které vidíme v dálce před sebou na těsně pod vrcholem vysokého kopce.

Zaparkujeme na rozlehlém parkovišti hned za městem v úpatí onoho vysokého kopce. Pokocháme se drobným kioskem, kde je zřejmě v sezóně otevřená kavárna. Pokračujeme po klikatící se upravené cestě stále mírně do kopce. Dorazíme k monumentálnímu zámku Wilhelmshöhe, který na koci 18. století postavil kurfiřt Vilém. Zámek je doslova obrovský. Tak monumentální, že nám to hlava nebere.

Od zámku pokračujeme opět do kopce. Cesta vede lesem nebo přes louku, míjíme drobnější stavby a tušíme, že nás čeká velkolepé vrcholení. Kaskády začínají/končí velkou nádrží, kterou zdobí socha Neptuna skrytá v umělé jeskyni. Vyfotíme si ji a začneme rozvážně po schodišti podél kaskád, kde neteče žádná voda. V dálce před sebou vidíme kamennou stavbu s měděnkově zelenou sochou Herkula na vrcholu. Počítám schody mezi jednotlivými podestami. Nejdřív ji jich 27, pak 28, pak 30, pak 40 a pak víc a víc. Zdá se, že to nikdy neskončí. Naštěstí je poměrně chladno, slunce je schované za mraky. Děti celou dobu výletu statečně šlapou, nikdo nekňučí, nekonečné schodiště na závěr téměř vyběhnou. Jedno po druhém se objevují nahoře za zábradlím z tvořeným kameny. Když vylezeme na vršek i my dospělí, fouká tak, že je nám hned zima. Krátce se pokocháme výhledem na město Kassel rozpůlené ulicí, po které jsme před hodinou a půl jeli autem a jejíž pokračování půlí zámek dole pod námi, pokračuje jako neviditelná osa lesoparkem, kaskádami, skrz nás a končí sochou Herkula.

Na lavičkách za kamenným zámečkem si dáme zasloužený oběd – pečivo z pekařství se šunkou, sýrem a zeleninou. Když se rozprší, schovají se děti do nik v zámečku. Zpátky z kopce se nám jde lehce. V autě si uvaříme kávu a vydáme se na cestu dál na sever směrem k moři.

Odpoledne zastavíme v městečku Glosar, které mne v průvodci zaujalo natolik, že jsem usoudila, že ho prostě musíme vidět, i když se bude jednat na půlhodinou zajížďku. Janek už je unavený, děti otrávené, že zase někde zastavujeme místo, abychom dojeli do kempu s pořádnou wi-fi. Na parkovišti uprostřed města se na nás usměje štěstí v podobě dvou volných míst, která na sebe navazují. Podaří se nám tam natěsno zaparkovat, když v tom přijde místní kontrolor a má výhrady k tomu, že zabíráme dvě místa. Janek se nedá a prohlásí, že tu budeme jen hodinu a zaplatíme za oba zabrané prostory. Kontrolor se nechá přesvědčit a my opravdu zaplatíme za obě místa (1 Euro za jedno až do rána).

Glosar nás svými patnácti sty hrázděnými domky dostane úplně všechny. Vypadá to tam jako v pohádce. Jedna ulička je hrázděnější než druhá a nejkrásnější je ta, kterou protéká říčka. Ani jeden domek není zanedbaný, všechny jsou v opravené. Procházíme se uličkami určitě déle než hodinu a už se v nich trochu ztrácíme. Když nás Janek dovede zpátky na parkoviště, leknu se, když na něm nevidím naše auto. Napadne mne, že ho odvezla odtahovka. Pak mi dojde, že to není reálně proveditelné, jednak kvůli hmotnosti a velikosti našeho auta, druhak kvůli tomu, že na parkovišti chybí manipulační prostor pro takovou akci. Prostě jsme si spletli parkoviště.

Po pár set metrech chůze dalšími uličkami obklopenými hrázděnými domy, dorazíme na parkoviště s naším autem. Janek neskutečně šikovně hned na poprvé vyjede z parkovacího místa a následně se protáhne úzkou klikatou uličkou vedoucí z parkoviště.  Poté zamíříme zase na sever k městu Brunšvik, v jehož blízkosti jsem našla klidné místo na přespání – nejlépe ho vystihuje tento až poetický popis z aplikace Park4night: „Easy to find, shady, quiet at night.“

Jedna z věcí, které na cestování obytným autem miluju je to, že nám dává příležitost dozvědět se o zemích, kterými projíždíme, mnohem víc. Třeba na vlastní oči (a často i uši a nos) poznat víc o tom, jak tráví místní svůj volný čas. Včera večer jsme je pozorovali, jak se baví při grilování v parku, dnešní noc strávíme v zahrádkářské kolonii na okraji jiného města. Zastavíme na plácku za hradbou živého plotu, s výhledem na plot, které obklopuje jednu část zahrádek. Jak už je tady v Německu zvykem, je vše skvěle organizované a označené mnoha cedulkami. Zahrádky jsou jako klícky, opečovávané a rostliny v nich organizovaně bují a kvetou. Užijeme si klidný, ničím nerušený večer. Peču brownies a poslouchám děti, které se baví o tom, kolik toho sní před tréninkem a po něm.