Delfíni

Pá 11.11 Glamping Maňihueico, 31 m.n.m. (Chile) – pláž v Reserva de la Biósfera Bosque s Templados Lluviosos, 0 m.n.m. (Chile)

V 6:25 nás budí budík, protože Joli má dnes od 6:35 on-line hodinu fyziky. Vůbec se jí (a ani nikomu jinému kromě Týny) nechce vstávat, ale nakonec jí Týna pomůže pustit vše potřebné na počítači a Joli se připojí. My s Kubou ještě spíme, Týna už cvičí a Janek chystá snídani.

Je taková radost vidět holky, jak si užívají on-line hodiny. Vždycky si vzpomenu na tu hrůzu první vlny koronaviru, kdy nic takového neexistovalo a jedna z třídních učitelek neuměla poslat ani email se zadáním úkolů, a hlavně na tu radost, když při druhé vlně na podzim roku 2020 měli v nové škole vše připravené, a když vláda uzavřela školy, holky druhý den usedly k počítačům a vyučování se plynule přesunulo do on-line světa.

Po snídani pokračujeme v učení. Já peču granolu a u toho s Kubou píšeme deník. Pak mu připravím testík, který shrnuje učivo posledního měsíce. K obědu máme polévku s chaluhou, kterou jsem uvařila už včera a zbytky od včerejší večeře. Děti chaluhu pochopitelně nejí, ale nějaké minerály se z ní snad vyplavili vývaru.

Čokoládová granola na dva způsoby.

Dopoledne ještě Janek rezervuje lístky na trajekt, protože další část trasy Carretera Austral zcela chybí a je nutné ji absolvovat na lodi. Chtěli jsme jet z Homopirén do Chaiten, ale všechny trajekty jsou zarezervované, nebližší volný termín je až za osm dní. Naštěstí je volno na nočním trajektu, který zítra odjíždí z Puerta Montt. Budeme se tedy muset vrátit zpět do tohoto sympatického města, ale ještě můžeme strávit jednu noc někde tady.

Po obědě se zvládneme hodinovou procházku do lesa – deštného pralesa – který nám připomíná ten kostarický z Monte Verde a Santa Eleny.

Po návratu zase vše sbalíme, dobereme vodu a vyrazíme směrem na jih. Krajina i vesničky s dřevěnými domy jsou tak krásné.

Dojedeme na místo z Overlanderu nazvané „wild camp with sealions and dolphins“. Je to krásné travnaté místo, které přechází v pláž, ale je moc blízko obydlených domů. Přejedeme tedy jen o pár set metrů dál na jiné tábořiště z aplikace. Zastavíme na udusaných oblázcích. Je tu tak krásně. Moře je asi 30 metrů chůze po mírně se svažující oblázkové pláži. Pláž je poseta prázdnými mušlemi. Doufáme, že budeme mít štěstí a uvidíme nějaké delfíny.

Já jdu naložit maso na gril. Koupili jsme krásné uruguayské hovězí na grilování, naložím ho tedy podle jednoho receptu do směsi červeného vína, limetkové šťávy, česneku a oregana. Trochu s tím bojuju – podaří se mi zlomit limetkovač (lis na limetky) a nevím, jak nakrájet a naklepat maso, ale nakonec to nějak zvládnu. Maso má výrazná vlákna, přijde mi, že vypadá jinak než české hovězí, ale nejsem žádný znalec. Odříznuté části masa dám spolu s kouskem cibule a mrkve vařit na vývar. Když později Janek maso ugriluje, je to to nejlepší hovězí, co jsme měli. Je šťavnaté a skvěle ochucené. Další recept, kterého se budu držet.

Janek celé odpoledne obchází kolem a pozoruje moře. Pokaždé na nás zavolá, když vidí delfíny. Plavou si tam v moři kus od břehu a my na ně koukáme přímo z auta. Jsou tak blízko.

Od té do, co jsme přijeli do téhle části Chile, mne přepadl několikrát nepříjemný pocit, že tohle si určitě nedokáže užít tak, jak bychom podle průvodce nebo blogů na internetu měli– je tu tolik nádherných míst, která stojí za vidění, tolik možností, co dělat – chodit na pěší túry, jezdit na kajaku, lozit po skalách, pozorovat nejrůznější zvířata, projet se na motorovém člunu – a my to určitě nějak pokazíme. Neuvidíme a nezažijeme všechno. Děti se seknou a z výletů nic nebude nebo z toho nebudou dost nadšené. Protože všude se píše, že by měly být a ty naše se jen pořád vztekají a nic jim není dost dobré. I na tom nejkrásnějším místě sedí zavřené v autě a čtou si.

A tak je tomu i tady, děti jsou zavřené v autě, čtou si nebo píšou deníky. Joli, velká milovnice delfínů, si čte čtečku. Janek volá: „Děcka, teď jsou tam delfíni.“  a Joli ani nezvedne oči a odpovídá: „Já nemůžu, já si čtu Babičku.“ Všechno zachrání Kuba, která po čase vyběhne ven a vezme si nějaký klacek a tím mlátí do kamenů (později zjistím, že mlátil do živých mušlí), křičí u toho jako pračlovíček a je tak šťastný. Za ním v oceánu plavou delfíni. S Jankem si pak říkáme, že přesně kvůli tomu jsme sem jeli, že nemusíme vidět a zažít vše, ale i tak toho vidíme a zažíváme tolik, že si to ani nedokážeme uvědomit. Mrzí mne jen, že jsme už dlouho nepotkali žádnou rodinu s dětmi, vím, že s kamarády by si vydržel na pláži hrát celý den, chodili by se jen najíst.