Být a nebýt v Mexiku

Po 6.6.  Río Frío de Juárez, 2950 m.n.m. (México, Mexiko) – benzínka Pemex E11412, 2192 m.n.m. (Puebla, Mexiko)

Noc byla klidná a velmi, velmi chladná na to, že jsme v tropickém klimatickém pásu. Janek ráno naměří 8°C a Joli, která spala v kabině hlásí, že jí bylo v noci zima. Parkoviště, kde jsme spali, je totiž skoro 3000 metrů nad mořem, vysoko v horách a na kraji lesa.

Týna ráno klasicky běhá, ve 3000 metrech nad mořem je to docela náročný trénink. My ostatní snídáme, poklízíme a balíme na kratší výlet k vodopádům, který by měli být kousek od parkoviště.

Cesta vedla lesem mírně do kopce.

Měla jsem trochu obavy s prudkého stoupání v takové nadmořské výšce, ale cesta vede lesem téměř po rovině. Podle okolního porostu by člověk na první pohled neřekl, že je v Mexiku. Kolem nás rostou vysoké borovice a nějaké listnaté stromy, v údolíčku pod námi teče mezi kameny potok. Po nějaké době dojdeme k louce, kde je prostá kaplička. Cesta se mění v pěšinu, která v serpentýnách prudce stoupá do kopce. Jako první odpadá Jolča, sedne si na zem, že dál nejde. Jako druhý odpadne Kuba, ten si dřepne k potůčku a odmítá jít dál. Ničemu to nevadí, je jasné, že za chvíli bude cesta končit, protože jsou mezi stromy nad námi vidět skalní útesy, ze kterých by měli téct ty vodopády.

Oslíci naložení dřívím až po uši.

Teď už supíme do kopce jen my tři. Stoupám jako první, v jednu chvíli zaslechnu zvláštní zvuky, které nevím, k čemu přiřadit. Zastavím, vydechuju a najednou ze zatáčky na pěšinky vyjdou dva oslíci naložení naštípaným dřevem. Za nimi kráčí snědý Mexičan. Necháme ho projít. Ještě chvíli šlapeme nahoru, ale nemá to cenu. Je teprve začátek období dešťů, vodopády jsou zřejmě příliš slabé a nejsou vidět. Nevadí. Procházka po lese, který nám připomíná domov, stála za to i bez nich.

Kuba u potůčku.

Vracíme se zpět a postupně sbíráme děti. Kuba hlásí: „Opravuju potůček, aby tam nebylo zbytečně moc listí.“ Joli nic neříká, ta jen tiše odpočívala.

Cesta zpět k autu ubíhá o dost rychleji, protože vede z mírného kopce. Za chvíli jsme u auta. Zatímco holky sbírají v okolí auta odpadky, jako poděkování za to, že jsme mohli přespat na tak krásném místě, já chystám rychle něco k obědu. Po něm vyrážíme dál na cestu.

Střepy z rozbitých lahví u kapličky.

Nasbírané odpadky.

Míříme k archelologickému nalezišti Cacaxtla, od kterého by se mělo dát přejít k druhému nalezišti. Přijde mi to jako příjemné s užitečným – památka a procházka přírodou. Realita je ale úplně jiná. Navigace (tentokrát Waze) nás místo po silnici vede nějakou strašnou trasou mezi poli. Musíme projet obří kaluží a jednu chvíli maličko drhneme břichem auta o zem. Jsem z toho dost rozrušená.

Nabíráme vodu ve vodárně.

Domácí potřeby po mexicku.

V Praze mám oblíbené květinářství, které se jmenuje Zahrada na niti a které se specializuje na kokedamy a jiné zavěšené rostlinky. Tohle je taková Zahrada na niti po mexicku.

Když přijedeme k bráně Cacaxtly, je tam zavřeno. Paní, která vyjde z brány nám sděluje, že zítra od devíti už bude otevřeno. Mrzí nás to, ale je pondělí dalo se to čekat. Naproti bráně je hned vedle menší oplocené pyramidy krásný trávník, tam by tábořilo. Jenže je to zakázané a v okolí není žádný kemp. Přemýšlíme, co dělat. Nejdřív se rozhodneme, že přespíme na benzínce asi 30 km daleko a ráno se sem vrátíme. Jenže je pořád docela brzy a na benzínku nemá cenu přijet dřív než v 7. V aplikaci iOverlader najdu nějaké „uměle postavené městečko v toskánském stylu“. Vůbec netuším, co si po tím mám představit, ale je to naším směrem a hodinku bychom tam strávit mohli.

Ta cesta ke Cacaxtle podle navigace byla strašná. Příště už nikdy nebudu věřit navigaci a budu věřit oficiálním mexickým navigačním cedulím nebo vlastnímu rozumu v kombinaci s mapou.

Od brány Cacaxtly odjíždíme oficiální cestou. Tentokrát nenecháváme nic náhodě (rozuměj navigaci) a naviguji já podle mapy.cz systémem čím tlustší silnici, tím víc po ní chceme jet. Bílé silničky nebrat pokud možno vůbec, žluté už jsou lepší a oranžové nejlepší.

San Miguel del Milagro.

Tímto systémem dojedeme na náměstí San Miquel dle Milagro, kde je spousta stánků. Zastavujeme tam. Je vedro. Jdeme na „baňos“ za standardní mexickou cenu 5 pesos. Já se stále ještě nemohu vzpamatovat z té jízdy po polňačce, tak chvíli zůstávám v autě. Janek si prohlídne trh a láká mne do kostela. Nakonec se tam jdu podívat a stojí to za to. Janek u jednoho stánku kupuje nějaké dost podivné sladkosti – jedny vypadají jako nějaké větší kuní hovínka (hnědá hmota se semínky uvnitř), druhé jsou podobné jen obalené v chili. Chvíli sbírám odvahu než ochutnám jen ten kousek, je to docela dobré. Dokonce to chutná i Joli.

Kostel v San Miguel del Milagro.

Ale to už jedeme v klimatizovaném autě směrem k tomu toskánskému městečku. V jeho okolí je to jen „tope“ za druhým. Tope je mexické slovo pro retardéry na silnici a Mexičani se v retardérech dost vyžívají. Většinou jsou nějak označené, ale často označené nejsou a člověk (řidič i spolujezdec) musí být pořád ve střehu. Přejet přes „tope“ ve větší rychlosti není nic příjemného pro cestující a už vůbec ne pro auto samotné.

Jeden takový mexický “topík” v toskánském designu.

Toskánské městečko se oficálně jmenuje ValQuirico a má svůj vlastní instagramový účet. Parkujeme na oficiálním parkoviště (50 pesos ve všední den, 100 pesos o víkendu a ve svátek), přejdeme přes silnici a už jsme tam. Nijak jsme si předem negooglili, co máme čekat a tak jsme dost překvapení. Ten popis v iOverlanderu byl přesný – uměle postavené městečko. Je to tak. Je to městečko postavené jako taková turistická atrakce – movitější lidé z Puebly tam mohou zajet na večeři, oběd, ubytovat sem nakoupit v upravených obchodech, pokochat se krásně upravenou zelení a chvíli zapomenout na mexický chaos, špínu, nedotaženost a všudypřítomné pouliční stánky. Nic z toho totiž ve ValQuirico nenajdete. Je tam čisto. Domy sice vypadají jako oprýskané, ale s pravou italskou oprýskaností to nemá nic společného. Nicméně jako hodinová zastávka to nemá chybu. I nám se hodí na chvíli zapomenout na Mexiko a nabrat síly. Bloumáme tedy po městečku, kocháme, studujeme, jak staví další domy. Nic nekupujeme ani si nedáváme nic k jídlu.

Jak se staví toskánský dům po mexicku. Postaví se z cihel a obloží se kameny.

Architektonický návrh.

Do Valquirico je vjezd povolen pouze pravým italským Vespám. :-)

Po hodince se vracíme na parkoviště a pokračujeme na benzínku, kde chceme přespat.

Benzínka je hned u dálnici, ale je tam povolenou spát, Je tam dost hluk, nejen od aut ale ve vedlejší restauraci hraje hudba. Je tam i světlo. Děti nemohou usnout. My s Jankem taky ne. Jenže nikde v okolí nebyl žádný kemp, kam bychom se mohli uchýlit.