Zpátky v Chile

Čt 1.12. vedle mostu před hranicí s Chile, 352 m.n.m. (Argentina) – Laguna Amarga, vstup do NP Tores del Paine, 73 m.n.m. (Chile)                                                                                   

Vítr se na noc uklidnil, s autem neházel a tak by se mi bývalo spalo dobře, kdybych nebyla z té nemoci celá rozlámaná. Ráno mne bolí hlava tak, že si musím ještě vleže dát na lačno ibalgin, abych byla schopná se nějak hýbat. Naštěstí to netrvá dlouho než lék zabere, já se celá lehce zpotím a bolest hlavy zmizí. Pak už celý den funguju jen lehce zpomaleně, ale bez bolestí či teploty.

Děti už jsou taky bez horeček – jen Kuba má zvýšenou teplotu, trochu kašle a taky mu teče krev z nosu. Zapomněla jsem před odjezdem z Česka přidat do lékárničky Ascorutin a nyní je to už podruhé, co toho lituju. Ascorutin, který posiluje cévní stěny (snad nekecám), Kubovi i holkám vždy skvěle zabíral problémy s krvácením z nosu. V USA jsme se ptali v lékárně, ale nic podobného tam neměli. I když těžko říct, jestli nám dobře rozuměli (ale myslím, že jsem jim říkala přímo účinnou látku). Takže příště cestovat jedině s tímto lékem, ve vzorových cestovních lékárničkách nebývá uvedený, ale pokud vy nebo vaše děti mají sklony ke krvácení, tak je dobré si ho vzít.

Adventního kalendáře na poličkách si jako první všimne Týna. Jak by taky ne, když jako jediná opravdu vstane z postele, zatímco Joli se jen skutálí z palandy ke stolu, kde na ni čeká s čokolupínky zalitými mlékem, a Kuba nemusí ani to, jen se na posteli, kde spal, posadí. Člověk sedící u stolu nemá poličky v zorném poli. Děti společně vyhledají balíček s číslem 1. Uvnitř najdou celofánový pytlík nazdobených perníčků, které jsme potají koupili v Chile, a dva papírky s úkoly.

Doma jsme měli látkový kalendář s kapsičkami, kam jsem vždy pozdě večer vložila pár bonbónů, aby je tam děti druhého dne ráno našly. Přemýšlela jsem, jak to udělat, aby děti o kalendář nepřišly ani letos, když jsme na cestách. Řešila jsem „konstrukci“ kalendáře i jeho náplň. Postupně jsem vše zjednodušovala až jsem dospěla k tomu, že z okopírovaných map, které s sebou vozíme celou dobu a sotva je všechny využijeme, vyrobím jednoduché papírové sáčky, které sepnu očíslovanými kolíčky na prádlo.

Dovnitř dám vždy nějakou sladkost a ideálně ještě něco – nějaký úkol nebo něco takového. Dva takové úkolové adventní kalendáře na mne během listopadu „vyskočily“ na Instagramu. Jeden by měl pomocí jednoduchých úkolů pomáhat dětem s rozvojem emoční inteligence.  Druhý také zaměstná šedé buňky mozkové, ale úplně jinak, každý den na děti čeká šifra k rozluštění. Oba kalendáře jsem koupila v elektronické podobě, nechala si je v copy-centru vytisknout a pak je rozstříhala na jednotlivé úkoly.

Dnes ráno si děti přečtou úkol od vánočního perníčku. Týna připraví sklenici od rozpustné kávy, abychom měli kam vhazovat papírky se zapsaným jedním dobrým zážitkem z daného dne, protože to máme za úkol každý den až do Vánoc.

Poté se děti vrhnou na luštění. Chvíli se přetahují o papírek se zadáním – každý ho chce jen pro sebe, ale pak jim poradím, že si mají sednout vedle sebe a dát si ho na stůl tak, aby na něj všechny viděly. Holky šifru rychle odhalí, já ji pak vyluštím společně s Kubou, kterému si do velkého přemýšlení moc nechce.

Chilská strana hranic.

Pak už zase vše sbalíme a vyrazíme na trasu. Dnes to není daleko – ani ne hodinu na hranice s Chile a pak něco přes sto kilometrů na hranice národního parku. Děti se v autě učí a nakonec jsme opravdu na hranicích. Vše jde rychle, i když těsně před námi přijel autobus plný lidí. Pak přejedeme na chilskou stranu. Tam se prokážeme u covidového okénka, kde dostaneme bílé papírky, pak ukazujeme pak, pak se řeší něco s autem a nakonec přijde mladá žena do našeho auta a zabaví nám všechno čerstvé ovoce i zeleninu, vajíčka, med a čočku. Cokoliv, co je argentinského původu, je k likvidaci. Nestihli jsme to všechno sníst (částečně i kvůli nemoci).

Doufáme, že si v obchodě ve vesničce hned za hraničním přechodem koupíme místo toho jinou čerstvou zeleninu a ovoce, ale i když je obchod jinak docela dobře zásobený základními potravinami kromě vajec, tam nic čerstvého nemají. Vedle v obchodě se suvenýry si k obědu koupíme empaňády (mají s kuřetem a pak se sýrem a rajčaty).

V telefonech si vyměníme argentinské SIM karty za chilské, ale žádný signál nechytíme. Přitom by tam měl být. Jankovi se podaří díky pomoci úředníka z místního obecního úřadu poslat domů zprávu, že jsme po pořádku a že několik dní budeme mimo signál. Pak už pokračujeme směrem k národnímu parku.

Silnice je chvíli dobrá – asfaltová nebo betonová, místy ji ale opravují a tam jedeme po prašné cestě nevalné kvality a rychlost tomu odpovídá. Janek je ještě pořád trochu nemocný, i když to nedává moc najevo, ale jeho nálada tomu odpovídá. Já se těším až zastavíme a lehnu si do postele. Děti jsou docela v pohodě, jen Týna trochu zbytečně prudí. Celková nálada tedy nic moc, počasí venku taky nic moc. Blížíme se k parku, v dálce tušíme hory, ale zakryté mraky, takže nic není vidět. I tak Janek docela často fotí.

Odpoledne dorazíme ke vstupu do parku. Zaplatili jsme za vstupenky za nás tři dohromady 90 dolarů a tady u vstupu nám ani nedají ani neprodají mapu nebo jakýkoliv letáček či brožuru s informacemi. Wifi, která by tu měla být, nefunguje, což je nepříjemné, protože v celém Torres del Paine není vůbec mobilní signál. Aspoň nás tu nechají zdarma přespat na pěkném místě u řeky. V dálce za námi se tyčí ostré špičky skal, ale kvůli mrakům je nejsou vidět úplně zřetelně.  Nálada pořád nic moc. Po večeři si děti pustí film.

Vůbec nechápu, jak je to možné, ale zase jsme potkali našeho staršího a většího bratra - hotelbus cestovní kanceláře Pangeo..

Sluší nám to spolu, ne?

Před spaním vhodíme všichni kromě Janka papírek s dobrým zážitkem do sklenice od Nescafé a pustíme si první kapitolu z audioknihy Kouzelný kalendář od Josteina Gaarlanda (knihu jsme několik let dětem celý prosinec četli před spaním, teď se mi ji podařilo sehnat v audioverzi a všichni tři jsou z toho nadšení).

Ty vánoční přípravy jsou někdy hrozně náročné. Z dětství si pamatuji jen Mikuláše – punčochu se sladkostmi a ovocem, pečení perníčků a dalšího cukroví, pak Štědrý den s vánočkou, kaprem a dárky. Pár let po revoluci jsme dostávaly i čokoládový adventní kalendář. To bylo vše a stačilo nám to.

Teď mi to přijde daleko náročnější – celá společnost, obchody i sociální sítě člověka tak nějak tlačí k tomu, aby měl věnec na vstupních dveřích doma i v práci, adventní věnec se čtyřmi svíčkami na jídelním stole, adventní kalendář pro děti, který sám naplní hračkami nebo úkoly (sladkostmi rozhodně ne). Pak je potřeba obejít několik výstav s betlémy, zajít na vánoční trhy (to je fajn, když je není zakázané pití alkoholu na veřejnosti, jako to bylo za kovidu :-)), koupit nebo přispět dárky pro potřebné (to je taky fajn, ale někdy už je toho tolik, co by měl člověk zvládat, že už je toho prostě moc), mít všechno tak nějak stylové a moderní. Na druhou stranu, velký úklid před Vánocemi už není nutný.

No prostě mi ty Vánoce přijdou hrozně náročné a jsem ráda, že jsem z toho letos vypadla. Necháme si jen to, co máme rádi a taky to, co lze tady na jižní polokouli zvládnout. Vánoční trhy s tou pravou atmosférou tvořenou tmou, světýlky a svařeným vínem tu nenajdeme. Na ty si počkám do Brna, kde jsou pro mne díky setkávání se přáteli stejně ty nejkrásnější. Budeme mít jen adventní kalendář a Mikuláše. Štědrý den oslavíme, co nejtradičněji, v horkém Buenos Aires.