Výšková nemoc

Pá 7.10. parkoviště naproti restaurace Paraiso, Flor de Huallhua, 2470 m.n.m. (Peru) – místo u řeky, Pauccaraya, 3035 m.n.m. (Peru)

První den v peruánských horách, kde je méně lidí i nepořádku než na pobřeží. Také je na co koukat do dáli, když i je nějaký ten nepořádek poblíž, prostě ho člověk přehlídne a kouká na tu krásu v dálce za ním. V noci jsme spali ve dvou a půl tisíci metrech, ale během dne vystoupáme až nadmořské výšky přes 4500 m, což se u Joli projeví únavou, bolestí hlavy a lehkou nevolností. Na noc sklesáme do přijatelných 3000 m.n.m., kde se nám všem dobře dýchá.

Místo u silnici, kde jsme strávili noc.

Výhled z našeho nocležiště jsem uviděli pořádně až ráno.

Noc byla navzdory tomu, že jsme spali prakticky přímo u silnice, po které jezdí velké kamiony, velmi klidná. Ráno po snídani přejedeme pár kilometrů k Reserva National de Pampas Galeras, kde by mělo být malé muzeum. Zastavíme tam, ale necítíme se úplně dobře. Jsme hodně vysoko asi ve 4000 m, nejsme aklimatizovaní. Joli je nejhůř z nás pěti. Není to nic vážného, jen je unavená, bolí ji hlava a cítí mírnou nevolnost. Kuba je také unavený a stěžuje si, že se snadno zadýchá. Janek a Týna nadmořskou výšku snášejí nejlépe. Já nemám ani chuť na kafe, vařím čaj z listů koky, který Janek prozíravě koupil v Nazce. Na deset minut si zdřímnu, to mi pomůže sebrat síly na návštěvu muzea.

V muzeu mají zase trojí ceny – pro cizince, pro Peruánce, pro místní. Peruánci a místní se navíc dělí na dospělé a děti. Cizinci jsou prostě cizinci, ti asi děti nemají. Podaří se nám, ale mladého průvodce ukecat, že nám prodá tři lístky pro cizince po nás pět (jeden lístek je za 30 solů). Průvodce nás provede muzeem, což je v podstatě jedna místnost s vycpanými zvířaty – mají tam lamy, malého vlka, různé druhy ptáků, andskou kočku, plameňáky a pumu. Vysvětlí nám jak se stříhá vlna z divokých vikuní. Dozvíme se, kolik druhů lam v Peru mají. Potom vyjdeme ven a jdeme se podívat do ohrady na živé lamy guanako a vikuně, vidíme i jednoho malého vlka (zorro) a dravého ptáka, který kvůli zraněnému křídlu nemůže lítat. Kuba Joli jsou pak už tak unavení, že se mnou vracejí zpátky do auta, kde všichni tři odpočíváme. Týna a Janek pokračují ještě asi půl kilometru v procházce s průvodcem. Dozví se od něj, že studuje v Limě a tady pracuje na nějaké svém projektu.

V muzeu byla převážně vycpaná zvířata.

Co vyfotím já.

Jak to fotí Janek.

Co vyfotí Janek.

Později pokračujeme v jízdě směrem na Cuzco, které je asi 600 km daleko. V jedné vesničce si dáme oběd – smaženého pstruha lososovitého a nějaký tužší hovězí plátek. Nabereme zdarma pitnou vodu, protože ta, co jsme nabrali v kempu sice byla pitná, ale obsahovala hodně soli a proto byla v podstatě nepitelná. Ani čaj z ní se skoro nedal pít, jak byla slaná.

Parkování během obědové pauzy.

Tady se nám vařil oběd.

Kokový čaj.

Když pokračujeme v jízdě, všimneme si, že nám přes čelní sklo teče malý čůrek vody, který okamžitě zasychá a nechá po sobě „chodníček“ z čirých krystalků. Jankovi hned dojde, že nám v bedně na střeše praskla /asi díky nadmořské výšce) jedna ze zásobních lahví-krabi c s AdBlue. Musíme tedy zastavit, všechny zásobní krabice sundat. Tu jednu prasklou nalijeme do příslušného otvoru v motoru, vejde se tam skoro celá. Není tu moc prostor nějak řešit, co s věcmi v bedně, které jsou od AdBlue lehce namoklé. Až se dostaneme do kempu, budeme to řešit.

Praní prádla u silnice. Jinde zase myl řidič své auto.

Při všech těchto operacích náhodou objevím dlouho postrádanou flashku. Mám z toho takovou radost. Hned na ni nahraju materiály, které potřebuju vytisknout pro Kubovu školu. Když na následujícím městečku narazíme na „copycentrum“, což je takové pěkné malé papírnictví, hned si je za pár solů nechám vytisknout. Ještě si kupujeme gumu, pero a sešit. Paní majitelka je moc milá, usmívá se, což je moc příjemná změna oproti lidem z pobřeží, kde byli všichni spíš zakabonění a nevstřícní.

Políčka, kam se podíváš.

Tuk-tuk a praní v potoce.

Od tohoto městečka vede cesta zase do kopce, vystoupáme do rekordních 4570 m.n.m. a pak se držíme několik desítek kilometrů na náhorní plošině kolem 4400 m.n.m. Vidíme stáda alpak, jak se před setměním vrací do svých ohrad, přes cestu nám přeběhne několik krásných divokých vikuní. V horách je krásně.

Alpaky - před západem slunce se vracely z pastvy do svých ohrad.

Domky a alpaky všude kolem.

Vikuně?

Vesnička na náhorní plošině.

Vikuně nám přeběhly přes cestu.

Nechceme spát tak vysoko. Musíme jet ještě asi hodinu po tmě než dorazíme na místo u řeky v 3000 m, kde víme, že se nám bude všem v noci dobře dýchat. Janek statečně řídí, děti koukají na film, já zase cvičím do toho svého kurzu (pouštím si nahrávku do sluchátek a medituju v sedě za jízdy).