Bryce Canyon

Čt 31.3.  Tom Best Spring Road (kousek od NP Bruce Canyon, Utah) - NP Bruce Canyon - Tom Best Spring Road (kousek od NP Bruce Canyon, Utah)

Tři z pěti členů posádky vyhlašují výlet tímhle parkem za nejkrásnější ze všech, které jsme doposud absolvovali.

Ráno je těsně nad nulou. Snídáme, Týna běhá, zatímco my ostatní chystáme auto na odjezd. Přejíždíme do NP Bryce Canyon, máme to jen asi 15 minut. Pak jedeme ještě chviličku na velké parkoviště u Sunset Area, což je místo, které je ideální k pozorování západu slunce nad kaňonem.

Bryce Canyon si můžete představit jako takový docela normální borovicový les na rovině, který v jednu chvíli zničehonic končí a náhle se propadá dolů. Tam, kde se propadá, vyrůstají z prudkého písčitého svahu oranžové barvy jakési zvláštní nepravidelně vysoustružené kamenné sloupy taktéž oranžové barvy. Těm sloupům se říká hoodoo a v Bruce Canyonu jich mají nejvíc na světě. Vyskytují ale i ve Francii, v Chile nebo v Západní Austrálii. Co mi přišlo fakt zvláštní bylo, že mezi hoodoos rostl docela vysoké borovice.

Rangerka doporučila tu úplně nejlepší trasu kaňonem. Nijak extra náročnou ani dlouho. Ale Kuba se už tradičně seká a odmítá opustit auto. Zůstávám tedy s ním, zatímco Janek a holky si nasazují batohy a vydávají se na to, co po návratu nazvou „nejkrásnější trailem doposud.“

Vlastně mi ani moc nevadí, že nikam nejdu. Cítím se trochu unavená, takže s Kubou děláme nějaké úkoly ze sešitku a pak vařím oběd, aby výletníci měli něco teplého. Ráda zkouším nové recepty, ale musím na to mít prostor a čas a hlavně nějakou zvláštní motivaci, kterou obvykle postrádám (asi tak 360 dní v roce).

Kubu zajímal původ jména národního parku. Ptal se: „Co je to ten Bryce?”

Janek odpovídal: „To je jméno pána, který si do něj jezdil pro dřevo. By to vyučený tesař …”

Kuba: „To vytesal celý ten kaňon?”

Tentokrát jsem se inspirovala jsem u českoamerických dětí, které jsme potkali v Canyon Lands. Děti měly od (české) maminky uvařenou polévku ze směsi patnácti fazolí. Vypadala opravdu chutně a výživně, byly v ní nakrájené párky a Marek, Kubův kamarád, na ni byl dost hrdý. Když jsem tedy v supermarketu spatřila půlkilový pytlík s touhle barevnou směsí, hned jsem jej šoupla do vozíku. Pár dní trvalo než jsem se odhodlala a fazole namočila.

Kuba přebírá fazole.

Obvykle mi vaření luštěnin (kromě čočky) přijde jako nadlidský výkon – jeden večer namočit, další den vařit několik hodin do měkka a pak teprve připravit finální pokrm. To je prostě tolik navazujících úkolů za sebou, že mám obyvkle problém je zařadit do denního programu. Navíc se mi nedaří fazole chutně upravit, takže se většinou už předem bojím se pouštět do jejich přípravy.

Všechny druhy, co jsme našli. Jeden je tam možná dvakrát, ale i tak mi těch druhů přijde docela dost,

Abych to celé zkrátila, tahle Kubova únava se mi hodí. Vařím namočené fazole a přitom si s ním hraju nebo odpočívám. Na pytlíku s fazolemi je recept na patnáctifazolovou polévku, kterého se držím. Není to naštěstí nic složitého (recept najdete ZDE). Když se výletníci vrátí, je polévka akorát hotová a je překvapivě chutná. Můžete ji vyzkoušet i vy, stačí smíchat co nejvíc druhů fazolí, které doma najdete a přidat i pár zrnek hrachu, čočky a cizrny.

Naše jol ji komentovala takto: “Není to tak hrozný, jak jsem si představovala.” To potěší.

Fazolová polévka.

Odpočinek po obědě.

Po vydatném obědě všichni odpočíváme. Kubovi fazole dodaly sílu, vyrážíme tedy na okruh i my dva a bereme sebou Joli jako průvodce. Procházka je to nádherná, kráčíme přímo mezi „hoodoos“. Naštěstí není tak náročná a Kuba ji zvládá bez problémů, i přes nepřízeň počasí a občasný sníh-déšť-slunce.

Děti vypracovávají úkoly z sešitech pro mladé rangery,

Janek s Týnou mezitím v budce uklízejí. Třídí papíry, vyklepávají koberečky apod.

Týna třídí papíry.

Vidíte ten mrak vzadu? Tak ten se na nás hnal.

Po našem návratu přejíždíme rovnou až na konec kaňonu, odkud je výhled na celý Bruce Canyon. Počasí se kazí ještě víc. Zatahuje se už úplně, fouká a začíná sněžit, ale jen chvilkami. Cestou zpět zastavujeme na každém druhé výhledu a Janek fotí. Děti vylézají z auta jen jednou, ale nutno dodat, že výhledy jsou sice krásné, ale tak trochu na jedno brdo.

Výhled na skoro celý Bryce Canyon.

Když těsně před šestou přejíždíme k návštěvnickém centru, sněží už docela hustě. Děti přísahají, dostávají odznáčky a za ujití 3 mílí i speciální odměnu - samolepku. Z té jsou dost zklamaní, hlavně Kuba šel celý ten výlet jen kvůli téhle odměně.

Další přísaha, další odznáček.

My dospělí máme radost, že už se sem nemusíme zítra vracet.

Míříme se ubytovat na stejné místo jako včera. Naštěstí sněžit přestává, naopak sníh taje. Naše místečko je volné.

Když se vracíme k autu, pořád sněží.

Po večeři si děti si pouštějí po dlouhé době zase jednou film, my odpočíváme a píšeme na blog.

Zasněžený výhled za našeho kempovacího místa.