Trajektem do Argentiny

St 21.12. pokoje č. 50 a 51, Hotel Palacio, Montevideo (Uruguay) -  byt A, 7. patro, Cerrito 1278, Buenos Aires, m.n.m. (Argentina)

Celé dopoledne balím věci. V kempu jsme si s tím nedalo tolik práce, protože jsme jeli autem, takže jsem si moha dovolit mít dvě krabice se vším možným. Jenže teď musím vše naskládat jen do tašek. Trvá mi to snad dvě hodiny, ale nakonec to zvládnu – na trajekt sebou taxíkem povezeme jeden kufr, čtyři tašky, batoh s body-boardy, čtyři batohy, tašku s notebooky a tašku s jídlem. Je toho míň než předtím, ale stále o jednu velkou tašku víc než si budeme za pár dní moct vzít do letadla.

Těsně před desátou necháme děti na pokojích a jdeme si dát kafe. U toho si příjemně vydechneme, na recepci poprosíme o objednání dvou taxíků na hlavní autobusové nádraží, odnosíme vše dolů, naskočíme do taxíků a za pár minut zběsilé jízdy nás už vysazují přes autobusovým terminálem.

Je krátce před jedenáctou, autobus odjíždí ve 13:00, ve 12:30 máme být na nástupišti. Nanosíme všechny zavazadla do čekárny a pak se postupně střídáme a chodíme nakupovat dárky. Nad autobusovým nádražím, které je čisté a moderní, jsou dvě patra obchodů. Povede se nám koupit první čtyři dárky, což je skvělý pocit.

Čekání na autobus v čekárně uběhne bezbolestně, horší je čekání na zastávce, ptóze autobus má mírné zpoždění. Naštěstí je moc příjemný – dvoupatrový, s měkkými sedačkami a dostatkem místa na nohy. Dvě a půl hodiny dlouhá cesta do přístavu u města Colonia je za námi jako nic. Horší je vynosit všechna zavazadla, vystát frontu na pasovou kontrolu a na rentgenovou kontrolu zavazadel. Ještě horší je dlouhé čekání na trajekt, který má tři čtvrtě hodiny zpoždění. Jakmile jen vyhlásí lidé se začnou stavět do fronty, která se neustále prodlužuje a pak zase zkracuje, jen tím že vzrůstá hustota čekajících na začátku, nikoliv tím, že by lidé nastupovali na loď. Nám se nechce stát ve frontě a zbytečně posunovat každou chvilku těžká zavazadla. Takže v klidu sedíme na sedadlech nebo se procházíme. Teprve když se opravdu spustí nastupování na palubu trajektu a část fronty zmizí, zvedne se i naše rodina.

Trajekt je zřejmě nově opravený. Joli se bála, že na nás nezbydou žádná místa, ale kapacita lodi není ani zdaleka plná.

Jízda trvá standartních 75 minut a už zastavujeme na druhé straně zálivu v Buenos Aires. Tam si už frontu na pasovou a zavazadlovou kontrolu vystát musíme. Jsme poslední a šoupeme zavazadly. Při jejich rentgenování odhalí nějaké potraviny, která nám zabaví – všechno ovoce, zeleninu, mouky, dokonce dózu sušeného droždí, které s sebou vozím už od USA. Tohle drodí už bylo v Argentině dvakrát a nikomu to nevadilo. Teď mi ho zabaví a já si budu muset koupit nové, abych mohla upéct vánočku.

Když vyjdeme z terminálu ven na ulici, musíme ulovit taxi, což není úplně snadné, protože tam není ta obvyklá fronta taxikářů. Není tam ani jedno a my potřebujeme dvě. Nakonec se je Jankovi podaří sehnat, nasedneme a necháme se odvést před dům, kde jsme ubytovaní. Tam na nás čeká drobná paní, která nás výtahem vyveze do sedmého patra a provede nás celý obřím bytem. Týna je už z cesty tak unavená, že se rozbrečí. Když jsme konečně volní, podaří se nám ji uklidnit, dáme se večeři a horkou sprchu a jdeme spát.