Sekvoje

St 14.4. Lake Kaweah overlook, kousek před NP Sekvoja (Kalifornie) – kousek za NP Sekvoja, FR14S29, Sequoia Natinal Forest (Kalifornie)

Východ slunce nad jezerem.

Janek fotí, my ostatní ještě spíme.

Ráno je nádherně. Týna běhá, my s Joli cvičíme na záda. Pak voláme kamarádům a dědečkům. Nakonec to balíme a odjíždíme po klikatící se silnici k NP Sequioa and Kings Canyon. Tyto parky, které spolu těsně sousedí, jsou nyní spravovány společně.

To, že jsou sekvoje největší (nikoliv nejvyšší) a nejstarší stromy na světě jsem věděla, ale netušila jsem, že rostou jen na západních svazích pohoří Sierra Nevada v nadmořské výšce kolem 2000 metrů nad mořem. Taková nadmořská výška znamená řídký vzduch a teploty kolem nuly.

Serpéentýna nahoru k sekvojím.

Ach jo, už zase zima. Ráno mi to ale ještě nedochází a tak si oblékám sukni a triko s krátkým rukávem. Ve frontě u návštěvnického centra, které je ještě vlastně docela dole, tak klepu kosu. Později musím přihodit legíny, vestičku a čepici, aby mi za pohybu nebyla zima.

V parku loni hodně hořelo. Na spálený les je obecně smutný pohled, když ale víte, že park přišel o více než 10% sekvojí, bolí to dvojnásob.

Kupujeme pohledy a samolepky, vyzvedáváme knížečky s úkoly pro mladé rangery. Ptáme se starší rangerky na kempy (všechny plné) a na traily  doporučuje dva delší k vodopádů.

První setkání se obřími stromy, mne donutí vyskočit z auta a vyfotit pár fotek, zatímco Janek řídí auto kolem těch obrů. To aby bylo na fotkách měřítko.

Nasedáme do auta a pak snad hodinu stoupáme jednou serpentýnou za druhou až do výšky 2000 metrů. První sekvoje nás donutí zastavit a natočit video. Další už jen obdivujeme. Pak si na parkovišti dáváme oběd a chvilku relax (upřímně řečeno, na chvíli usnu). Odpoledne obejdeme menší okruh , kde z informačních desek dozvíme něco o životě těch obřích stromů.

Autem objedeme trochu zmatený okruh. Vylezeme na obří žulové skalisko. Prostě klasika, kterou absolvuje každý turista. Pak ještě zamíříme k největšímu ze všech stromů Generálu Shermanovi. Na parkovišti stojí auto, trochu podobné našemu, s francouzskou poznávací značkou.

Jdeme ke stromu, fotíme se u něj, je fakt obří. Když se vracíme zpět francouzské auto už tam není. Janek se chtěl družit a má smůlu.

Nasedáme do auta, míříme na vytipované místo na noc. V národních parcích se smí spát jen v kempech, ale v národních lesech (National Forest, chápu jako obdobu naší CHKO) už je možné spát i na divoko. Národní parky jsou často obklopené národními lesy. Stejně je to i tady. Vyjíždíme tady. Silnice vede nejdřív NP SEkvoja, pak chvíli NF Sekvoja, než vstoupí na území NP Kings Canyon. V aplikaci iOverlander je několik vhodných míst. Většina z nich je u jedné vedlejší silnici. Problém je v té nadmořské výšce, místy je tu stále sníh. Nejnovější zápis (týden starý) u jednoho z míst hlásí neprůjezdnost oné silnice kvůli sněhu. Trochu se bojím, co nás tam čeká, ale vždy můžeme úplně vyjet z NP. Když se dostaneme k oné menší silnici, odbočíme, projedeme dvěma serpentýnami dolů, přejedeme jednu (už projetou) závěj sněhu a ocitáme se u prvního značeného místa. Už bychom tam zastavili na noc, ale ze zatáčky vyjde muž se dvěma dětmi. Vrhá se k nám. Ukazuje se, že jsou to ti Francouzi, z onoho obytňáku. Taky si nás na parkovišti všimli.

Dozvídáme se, že stojí kousek dál. Stačí prý projet další závějí sněhu (kouká víc na naše auto a snaží se odhadnout, jestli máme šanci ji projet), pak je most, pak je místo, kde stojí, a pak je neprojetá závěj. Jedeme tedy za nimi. Závěje jsou dvě První vypadá v pohodě, druhá náročněji. Jankovi svítí oči. Musím jít natočit ten průjezd natočit. Francouz se mne mezitím ptá, jestli máme v Česku sníh. Nejsem schopná odpovědět (je to slyšet na videu). Janek první závějí hravě projede, druhá hlubší dává autu zabrat, ale taky ji zvládne.

Pak parkujeme, povídáme si s Francouzy a já jdu vařit. Janek si povídá, pak je večeře, úklid, dát děti spát. Janek pozoruje, že přijíždí další auto. Pak se rozhoduje, že se s nimi půjde družit. Za chvíli vrací se s tím, že je to další terénní Sprinter. Terénní sice je, ale uvízl ve druhé závěji. Řidič zapomněl předem zapnout náhon na všechna čtyři kola a pak už bylo pozdě.  Takže si Janek bere lopatu. Přidává se i Francouz. Kuba, když to vidí, tak si přes letní pyžamo bere mikinu, vestu a k tomu pantofle a jde jim pomáhat. Dlouhé kalhoty, ponožky ani boty prý nepotřebuje. Po chvíli se vrací s tím, že se mu všichni smáli.

Pak se Janek vrací. Sprinter se podařilo vyprostit postaru – trochu vykopat polními lopatkami, postavit před něj speciální plastové vyprošťovací pásy (my jsme je kupovali na Floridě, ale oni měli svoje vlastní) a pak zezadu pořádně zatlačit. Sprinter (dle všeho nový, nevyzkoušený, z Kalifornie) se nedruží (ani se nedivím, já bych se studem propadla), neparkuje tu s námi a přejíždí ještě jednou přes osudnou závěj.

Po večeři se jde Janek družit na mráz s Francouzi. Já zůstávám uvnitř s dětmi, píšu deník, míchám další pokusné těsto na chleba a je mi dobře. Vařím si noční kafe, abych u psaní neusnula.

Uvíznutý Sprinter.

Kafe zabírá. Janek už dávno spí, když dopisuji deníkové zápisy za poslední tři dny a k tomu tři odstavce k Vegas. Je fajn dohnat současnost aspoň takhle v šuplíku. Až budeme zase jednou na signálu, mohu texty s fotkami hodit na blog.