Route 66

Pá 9.4.  FR 688, kousek od NP Grand Canyon (Arizona) – Big Wash kousek za Kingman (Arizona)

V noci bylo jen lehce nad nulou. Ráno klasika – snídaně, balení, běh. Loučení s Konie a Kiliánem. Nevidíme se snad naposledy, mají v plánu podobnou trasu jako my. Kluci si navzdory jazykové bariéře a věkovému rozdílu krásně vyhráli.

Míříme na západ směrem na Las Vegas. Cestou odpovídám na otázky na Instagramu, což je něco, co jsme zkusila úplně poprvé. Nevěnuji se dětem. Holky si dělají něco do školy, Kuba se nudí. Po čase si sednu dozadu a začnu s Kubou a Joli učit. Kuba se vzteká, když něčemu v matematice nerozumí. Chvíli také čteme knihu Co musejí morčata od Kláry Pondělíčkové. Slabikář už máme dočtený, Kuba by ho nejraději obřadně spálil, ale my mu to nedovolíme.

Sbírka schránek na dopisy u hlavní silnice.

Oběd máme na benzínce – hamburgery, burrita a párky. Pak konečně přijíždíme na dochovaný úsek slavné matky amerických silnici Route 66, které kdysi spojovala Chicago a Los Angeles. V osmdesátých letech ji nahradily novější dálnice, které kopírují často její původní cestu, původních úseků se moc nedochovalo. Tenhle v arizonské poušti je snad ten nejdelší.

Nálada v družstvu je nic moc. Muž by rád něco fotil. Mně celé okolí silnice připadá depresivní – poušť a samé chátrající domy. Výjimečně některé domy jsou naopak udržované, stojí před nimi veteráni (tím myslím auta) a jsou oblepené nejrůznější cedulemi s znakem téhle silnice. Celkově je tam ale hodně rozpadajících se domů a opuštěných benzínek.

Jedna věc mi ale na Route 66 dělá radost. Fouká silný vítr, který přes silnici žene, stepní běžce. Jejich opravdu hodně, v některých úsecích jsou na plotech podél silnice úplně závěje. Snad se nám je podařilo natočit na video. Je to totiž děsně vtipné, když vám se přes cestu kutálí chomáč suché trávy ve tvaru koule.

Závěj plná stepní běžců. Není to moc vidět, ale jsou to takové kulovité keříčky, které děsně píchají.

Benzínka, jejíž sláva už dávno zašla.

Možná se mi to zdá, ale přijde mi, že místy poušť kvete. Při jedné pauze běžím rychle vyfotit žlutě kvetoucí keř (nechci zdržovat), cestou potkám další kvetoucí rostlinu, která mi připomíná sedmikrásky. Jindy zase vidím z okýnka oranžově kvetoucí kaktus.

Pouštní sedmikrásky.

Přijíždíme do městečka Kingman, kde tento úsek Route 66 začíná-končí. Parkujeme před informacemi, kupujeme pohlednice a samolepky. Poté si ještě jedeme vyfotit naše auto se znakem silnici přímo na silnici. Venku je docela vedro, teploměr v autě ukazuje 29.5°C.

Na informacích v Kinsgmanu.

Nákladní vlaky mají kontejnery naložené ve dvou patrech.

Pak už konečně na tábořiště. Konni nám večer doporučovala nějaký „wash“, hledám tedy v aplikaci iOverlander a nacházím „big wash route“ a na ní dvě místa. Naštěstí je to jen 30 minut směrem, který se nám hodí. Pokračujeme tedy po dálnici ošklivou pouští.

S tímhle znakem na silnici jsme se prostě museli vyfotit.

Po nějaké době odbočujeme na docela pěknou prašnou cestu vedoucí ke kopcům. Drncáme se po ní docela dlouho, než dorazíme k těm dvěma vyznačeným místům. Zkoušíme zajet ještě dál a najdeme nádherné místečko na kopečku. Na pouštní poměry je tu zeleno – rostou tu borovice, jalovce, kaktusy, juka. Jedny štíhlé rozvětvené kaktusy vypadají, že budou kvést. Na zemi najdu dva druhy kvetoucích bylinek.

Prašná cesta vedoucí na tábořiště.

Večer po delší době zase trochu cvičím. Janek vypouští drona a pak chystá večeři (párky a míchaná vajíčka). Zapadá slunce. Kupodivu se ochlazuje méně než jsme zvyklí, což je moc příjemné. Už nás ty noční teploty kolem nuly trochu ubíjeli.

Po tolika dnech v suché poušti je tohle přímo zelená oáza.

Po večeři si děti dopisují cestovní deníky, obě holky již brzy dopíší první sešit. Kuba si do deníku nic nepíše, jen si tam lepí pohledy a samolepky, ale o to víc je na deník hrdý. Taky píšeme pohledy, děti kamarádům a rodině, my rodiče do práce.