Rodina na rozpálené písečné duně

St 2.7.2025 parkoviště v lese, kousek od moře, Orzechowo, P4N #413950 (Polsko) – 130 km – parkoviště pro obytná auta pod stromy, Białogóra, P4N #131117

Při ranním koupání v moři si Joli zarazí pod nehet na palci u nohy velký plochý kamínek. Už při pohledu na něj vidím, že se nejspíš rozpadne, když se jej pokusím vytáhnout, a opravdu to tak dopadne. Větší část kamínku se mi podaří odstranit, drobné kousky ale zůstanou zaražené hluboko pod nehtem. Jsem s dětmi na pláži sama, Janek zůstal v autě a tak mu volám, aby hned přišel s lékárničkou a pinzetou. Bezmocně čekáme, až přiběhne pomoc. Joli trpělivě sedí v písku a tiše trpí.  Nedá se dělat nic jiného. Když Janek doběhne, okamžitě zahájí „operaci“, ale nemáme vhodný nástroj, abychom se dostali dostatečně hluboko pod nehet. Vysíláme Kubu pro nůžky na nehty a papírové ubrousky. Cestou se ztratí v lese, ubrousky přinese vytahané z krabičky, místo aby ji vzal celou, ale nůžky má. S jejich pomocí si Joli sama vyčistí, co se dá. Vše přelijeme dezinfekcí, zamázneme framykoinem a převážeme obvazem. Když později přejíždíme k Czolpinské duně, vyžádá si růžovou pilulku od bolesti

Rychlá a jednoduchá bublanina z borůvek natrhaných v lese kolem parkoviště. Recept na ni najdete v Kuchařce z karavanu.

Na parkovišti ve Slovinském národním parku vzpomínáme, co všechno jsme tam zažili před čtyřmi lety. Tehdy jsme s naším obytným autem vyrazili na cesty úplně poprvé a putovali jsme podél polského pobřeží společně s rodinou Jankovy sestřenice. Půlku týdne si děti a někteří dospělí předávali střevní virózu a zrovna tady na parkovišti zvracel druhý nejmladší účastník výpravy. Teď se vzpomínkám smějeme, tehdy nám ale nebylo úplně do smíchu.

Přípravu na výlet k duně tentokrát poněkud podceníme. Všichni si matně pamatujeme, že před vstupem na dunu jsme si zouvali boty. Co si však neuvědomíme je to, že tehdy nebylo takové horko jako dnes a že slunce nesvítilo tak intenzivně. K duně tedy vyrazíme v pantoflích, kroksech nebo sandálech místo, abychom si vzali pevné boty.

První část cesty k duně vede po rovině řídkým borovicovým lesem.

Za stromy před námi už prosvítá písečná duna.

Když dorazíme k duně, zujeme si boty, aby nám do nich napadal písek a pokračujeme sebevědomě dál. Stačí nám jen krok bosou nohou na rozpálený písek, abychom se přesvědčili, že tentokrát to nebude tak jednoduché. Já ještě zvládnu doběhnout do prvního stínu, které na stezku vedoucí přes dunu vrhá nízká borovice, ale jsem z toho pěkně zadýchaná a další stín v nedohlednu. Takže pantofle zpátky na nohy a pěkně šlapat v nich. Jde to ztěžka, boříme se do jemného písku. Při stoupání do kopce, pokaždé trochu sklouzneme zpátky dolů. Krok nahoru, třetina kroku dolů, krok nahoru, třetina dolů. K tomu vedro, slunko, pot, horký písek v botách. Sotva vystoupáme jeden prudký písečný kopec, objeví se před námi další ještě prudší a vyšší. V prvním pořádném stínu na kraji cesty se svalíme, vypijeme druhou láhev vody a odpočíváme. „Nechtěl bych být velbloud na poušti,“ prohlašuje Kuba. Jsem na to stejně. Všem se nám uleví, když se dotrmácíme na konec duny a ocitneme se zpátky v řídkém lese.

Podle Map.cz můžeme pokračovat třemi způsoby – vrátit se stejnou trasou, zvolit neznačenou cestu lesem nebo jít po pláži. Na slunce už nikdo nechce, takže první i třetí možnost musíme vyloučit. Rozhodneme se tedy pro neznačenou cestu. Když na ni odbočujeme, všimnu si, že je tam nějaká polsky psaná cedulka, ale nemám sílu řešit, co to znamená.

Holky statečně šlapou, Kuba začíná přecházet do módu „Chci tu umřít a nechat se roztrhat orlem mořským“. Musím se mu věnovat. Když se za námi objeví auto, křiknu na ostatní a stoupnu si na stranu. Džíp zastaví na mé úrovní a mladá žena za volantem na mne spustí něco polsky. Vůbec jí nerozumím. „Sorry, I don’t understand,“ říkám. Ostře polsky odvětí něco v tom smyslu, že když jsem v Polsku, tak bych měla mluvit polsky. To už se přiblíží Janek a vysvětlí jí svou rádoby polštinou, že jdeme k majáku. Odvětí mu, že tahle cesta je jen pro rangery z národního parku a že tady nemáme, co dělat. Mrzí nás to, ale přes cestu nebyla závora a ceduli jsme nerozuměli.  Vypadá to, že ženě se s námi nechce nic řešit anglicky a tak nás nechá být. Po pár desítkách metrů chůze se ocitáme před závorou, za kterou pokračuje značená cesta, po které bychom přišli, kdybychom zvolili cestu po pláži. Chybělo nám jen pár minut chůze, abychom se vyhnuli nepříjemnému setkání.

Je to dobré poučení pro obě strany. Pro rangery, že by měli všechno značení uvádět i v jiném jazyce než v polštině, pokud možno v angličtině a němčině. Pro nás, že bychom si měli dávat větší pozor na polské cedulky. Kdyby byla přes cestu závora, určitě bychom zvolili cestu po pláži, i když by pro nás byla náročnější.

Pokračujeme mírně do kopce, až dostoupáme k cihlovému majáku. Dopijeme poslední kapky vodky. Další cesta uběhne rychle – po dlouhých dřevěných schodech z kopce dolů a pak asi kilometr po rovině. Ocitáme se zpátky na rozpáleném parkoviště. Ochladíme se na čistých toaletách nasedneme do auta a vyrazíme směrem na Gdaňsk.

Teploměr v autě při odjezdu z parkoviště ukazuje 38 °C, později teplota klesne na pouhých 32 a tam se drží celou dobu.

Polské silnice jsou lemované nádhernými alejemi. Nevím, jestli se to týká celého Polska, ale severu určitě.

Cestou se mi v aplikaci Park4night podaří najít místo, kde jsme před 4 lety strávili dvě noci. Mám z toho obrovskou radost, ačkoliv to byl poměrně základně vybavený kemp na kraji vesnice Białogóra. Jeho kouzlo spočívalo ve vysokých stromech, nízké trávě a milé dávce chaotičnosti, co se výběru místa týče. Žádné pravidelné parcely na velké louce bez špetky stínu. Kuba si po příjezdu vzpomene, že tady tehdy zvracel on. Líbí se nám tady i letos, přestože ve sprchách teď večer teče už jen vlažná voda a wifi tu nemají.

Rodinné balení nakládaných slanečků vydrželo Jankovi dva dny. Domů jsme si dovezli několik dalších menších sklenic.

Děti jsou po horké dni a náročné procházce unavené. Sami dva se večer projdeme k moři. Není tak blízko, jak jsme zvyklí, ale vede k němu téměř kilometr dlouhá „dálnice“ krásným lesem. Vyasfaltovaný pruh je určený pro cyklisty, dlážděný pro chodce. Čas od času jsou pruhy propojené krátkou spojkou s lavičkami. Na pláž vede široké dřevěné schodiště s vyhlídkovou terasou. U jeho ústí se nacházejí z restaurace, dále hřiště na plážový volejbal a pak už jen až kam oko dohlédne široká písečná pláž s téměř bílým pískem. Čirou náhodou jsme dorazili chvíli před západem slunce.                                      

Když se vrátíme do auta, děti už se ukládají ke spánku. Kuba se rozhodl, že bude spát v houpací síti. Obleče si tepláky a mikinu, zabalí se do deky a uloží se do sítě.