Racchi a horská údolí s alpakami

Čt 20.10. Trees, river & railroad, před Quiquijana, 3207 m.n.m. (Peru) – 300 km - benzínka před Puno, 3915 m.n.m. (Peru)

Ráno svítí slunce, eukalypty voní a hory kolem nás jsou pokryté nažloutlou trávou. Je to krásné místo na probuzení, i když mne bolí hlava. Dnes se ráno neučíme, protože mne čeká předposlední lekce kurzu lepšího chování a na učení u stolu bude dost času kolem poledne.

Eukalypty nejsou v Jižní Americe původním druhem. Jejich domovinou je Austrálie, a i když se to na první pohled nezdá, peruánské přírodě spíše škodí - vysávají podzemní vodu, což způsobuje vysychání celých oblastí (problém je to třeba v okolí města Ica, kde se pěstuje víno). Aktuálně se v Peru doporučuje vysazovat eukalypty na místech s vyšším ročním úhrnem srážek (nad 800 mm).

Za tyto zajímavé informace děkuji Radce Rakové, která mi je napsala přes Instagram.

Naše místo na spaní - eukalyptovém háji.

Po snídani vyrazíme na cestu a zastavíme se až v Racchi. Je to zvláštní náhoda, někdo z nás zrovna potřebuje čurat, ještě než stihneme začít hledat vhodné místo udeří nás do očí cedule Racchi. Před čtrnácti lety jsme tu zastavovali kvůli archeologickému nalezišti, dnes tu zastavujeme kvůli toaletám :-) Toalety jsou hned u silnice, na malém prašném parkovišti. Hned vedle to žije – místní prodejci suvenýrů co chystají své stánky. Nosí si stoly z budovy na opačné straně silnice, rovnají je podél cesty, která vede ke vstupu k nalezišti. Mají podomácku vyrobené slunečníky – na čtvercové dřevěné konstrukci je natažená plachta, která vznikla sešitím několika kousků pytlů od mouky.

Stánky kolem cesty vedoucí ke vstupu na archeologické naleziště Racchi.

Slunečníky z pytlů od mouky.

Harina de trigo čili pšeničná mouka.

 Před lety jsme tu byli zcela sami. Jen my dva, pár vesničanů a jinak nikdo. Místo jsme měli jen pro sebe. Nebyly tu žádné stánky se suvenýry, jen prašná cesta a malý kostelík. Tentokrát nechceme jít na naleziště, chceme se jen projít ke kostelu a vyšplhat na mirador (místo odkud je výhled). Muži hlídající vstup k ruinám, který je kousek nad námi, ukazují, že máme jít k nim. My jim ukazujeme, že nechceme, že chceme pokračovat ke kostelu. Oni nám říkají, že cesta je uzavřená (na začátku cesty byla opravdu cedule, že je cesta uzavřená, ale mysleli jsme si, že je to kvůli stánkům podél ní a že se to týká jen aut). Janek se nedá, jdeme přece jen ke kostelu, tam se snad může. I když je kostel zavřený a náměstí před ním rozkopané. Muži nás nakonec pustí, ale je to celé takové nepříjemné.

Náměstíčko před kostelem v roce 2008.

Kostel v roce 2022.

Kostelíček je pořád krásný. Ptáme se dělníků, kteří upravují náměstíčko před ním, na cestu k miradoru. Chvíli přemýšlí a pak nám ukáží zleva z kostel. Vůbec nemají problém s tím, že jim tam chodíme. K miradoru vede cestička postavená z lávových kamenů. Nechodí se po ní zrovna snadno, protože schody jsou nepravidelné. K tomu se stále hodně zadýcháváme. Děti to vzdají těsně před koncem, my si to nahoře vyfotíme a vracíme se dolů a pak zpět k autu.

Výhled z miradoru v roce 2008.

Výhled z miradoru v roce 2022.Nic se nezměnilo.

Za půl hodiny mi začíná kurz – před chvílí mi došla data a k nevíme, kde zastavíme. Pokusím se nabít si data přes aplikaci operátora, ale nepodaří se mi zaplatit. Janek to minule zkoušel na stránkách se třemi platebními kartami a také se mu to nepovedlo. Proto zastavíme na návsi ve vesnici San Pablo, Janek vyběhne v „tiendě“ mi dobije kredit a pak pokračujeme kousek za vesnici, kde odbočíme na polní cestu vedoucí po hraně údolí v místě, kde se láme roviny a začínají kopce. Cesta je lemovaná eukalypty. Ujedeme asi kilometr po hrbolaté cestě, zastavíme, já si pustím kurz a můžu začít meditovat.

Medituji a několikrát mi to kvůli špatnému signálu vypadne. Ach jo. Po několikrát přerušené meditaci si sbalím tedy vše potřebné a vyrážím hledat místo s lepším signálem. Mobil strčím do kapsy, flísovou deku si omotám kolem ramen, aby mne hřála, a pomalu kráčím po polní cestě směrem k vesnici.  Signál se za chvíli zlepší, ale nechce se mi sedět, tak pokračuji dál a poslouchám, jak ostatní účastnice kurzu sdílejí své zážitky ze soboty. Prochodím celou první část dnešní lekce. Jsme v údolí v plochým dnem, kde jsou políčka rozdělená od sebe kanály, kterými teče voda. Je tu tak krásně. Druhou půlku kurzu strávím vsedě ve stínu eukalyptu.

Kraj morčat.

Odpoledne strávíme skoro celé v autě. Zastavíme jen třikrát. Poprvé v sedle, odkud krásný výhled a několik stánků se zbožím pro turisty. Týna si tam vyhlídne krásný ručně pletený svetr, který si nakonec koupí Joli a zatímco Týna si vybere jiný s kruhovým sedlem s vyplétaným vzorem. Jeden svetr stojí 100 Solů, oba jsou nejspíš akrylové.

Holky v nových svetrech a paní prodavačka-pletařka.

Čerstvě ostříhané lemy alpaky.

Podruhé zastavíme v městečku Ayaviri, které mám pěkně upravené náměstí s kostelem s fasádou z jemně opracovaného pískovce. Městečko je absolutně neturistické, což se pozná podle toho, že na nás všichni naprosto nepokrytě zírají a ptají se, odkud jsme. Vyřídíme drobné nákupy – u několika různých obchůdků a stánku postupně koupíme vajíčka, chleba, sýr, ovoce a zeleninu.

Naše třetí zastávka je na benzínce za městečkem. Dobereme naftu i vodu, navečeříme se, děti si pak pustí film a my jedeme neobvykle dlouho do noci. Když projíždíme živým městem Juanita zase se trochu vyděsíme toho množství odpadků v ulicích – Peruánci nemají popelnice a tak pytle s odpadky skládají vedle domů, k lampám pouličního osvětlení, házejí je do příkopů apod., kde pytle čekají až si je vyzvednou popeláři. K tomu občas nějaký ten mikroténový pytlík nebo zmačkaný papír odhodí jen tak na chodník, takže je všude spousta nepořádku.

Na spaní zastavíme až těsně před Punem na benzínce, kterou obsluhují tři vysmátí mladíci.