Jak jsme vybírali auto, kterým pojedeme na cestu kolem světa
Otřepané rčení říká, že neexistuje jediný správný dopravní prostředek na dlouhodobé cestování, ale že každý cestovatel má jiné potřeby a každému tak vyhovuje něco jiného. Úroveň sebemrskačství nemá strop. Ať už dobrovolného (Dan Pribáň a jeho trabanti) anebo nedobrovolného (jako středoškolákům nám budget na cestování pokryl maximálně instantní těstoviny a autobus, když jsme byli starší, tak instantní těstoviny a osobní auto půjčené od rodičů).
Naším prvním vlastním autem byla Toyota Camry ročník 1987 – sedan, jen o trochu větší než žigulík. Touto Toyotou jsme v roce 2005 projeli velkou část Austrálie.
Původní myšlenka pro cestu kolem světa byla, že vezmeme terénní pick-up (jako je např. Toyota Hilux) a za něj zapřáhneme karavan, ideálně rovněž nějaký odolnější.
Čím dál víc nám ale docházelo, že celou naši historii cestování (před dětmi i s dětmi) nejezdíme na jedno místo, kde zůstáváme celou dobu, ani se nepřesouváme z kempu do kempu. Většinou spíme každý den jinde, nejčastěji nadivoko, někde na lesní cestě tak, abychom nebyli při stanování vidět z hlavní silnice. Což ale znamená, že taková místa musíme hledat metodou pokus-omyl a nezřídka kdy je nutné se otáčet na místech, která k tomu nejsou primárně určená. Což s karavanem bývá dost problém. Navíc s karavanem zapřaženým za autem platíte dvojnásobek za transporty a dálnice. Projíždění neznámých měst může být rovněž dost adrenalin.
Standartní obytňák pro pět jsme také rychle zavrhli, jelikož Fiat Ducato s předním náhonem je super na asfaltu, ale mimo bych s těmi 3 tunami bakelitu raději nejel.
Výsledkem těchto úvah bylo, že jsme se přeorientovali na hledání dvouosého bydlíku do 3,5 tuny, ideálně 4x4, aby zvládl i lesní nezpevněné cesty a ráno se vyhrabal zpět z mokré louky. také jsme chtěli, aby děti za jízdy seděly s námi v kabině a ne na sedadlech v “salonu” zády po směru jízdy. Nejsem žádný automechanik, tj. hledali jsme něco spolehlivého, co má servis v každém středním městě po světě. První v tomto žebříčku hodnot trůní Toyota, v závěsu Mercedes a Iveco.
Obecně vzato se bydlík dá udělat z čehokoli. Koupit dodávku a z nákladového prostoru udělat palubkami obložený obýváček je instagramovým mainstreamem. Má to háček. Z 99% je určený pro dva mladé lidi, co mají surfboard a Mac (dle fotek evidentně bez nabíječky). Najít inspiraci pro rodiny s dětmi je výrazně složitější. Jelikož jsme oba vysocí, standartní dodávkové spaní napříč pro nás bohužel nebyla vhodná varianta.
Neocenitelným zdrojem informací a vzorem “Van living” nám byla americko - chorvatská rodina Mali Misch, nyní Freely Roaming, která žije se třemi dětmi na cestách již přes 14 let na několika kontinentech, toho času s DIY Sprinterem na cestách po Evropě. K tomu v čem a jak žijí a cestují došli ne na základě instagramu, ale vlastních mnohaletých zkušeností.
Další inspirací nám byl server Nomádem.cz , zejména při plánování přestavby a výběru jednotlivých technologii.
Při procházení a inzerátů a objíždění potenciálních dodávek jsme narazili na jiný koncept. Malý náklaďáček s korbou. Majitel nás přesvědčil, že udělat místo korby budku nebude větší problém. Do auta jsme se zamilovali na první pohled, jelikož motorizace seděla přesně. Mercedes Sprinter 319 4x4 z roku 2014 s robustní nákladní redukční převodovkou, šestiválcový motor 3,0L, 140 kW/190 koní, nejsilnější co se do Sprinterů kdy dával. Takže jsme si plácli a hned začali plánovat a shánět firmu, která by přestavbu uměla udělat.
O přestavbě napíši samostatný článek, takže zatím ostrý střih - o rok později jsem s naším tátou na cestě do Ostravy pro náš nový obytňák, se kterým ještě téhož večera na konci července 2021 vyrážíme z Brna na testovací dovolenou k polskému Baltu.
Byla celá ta anabáze s přestavbou správné rozhodnutí? Dáme vám vědět.