Pyramidy v Tulumu

Ne 26.6 nábřeží v Tulumu (Yucatán, Mexiko) – kemp Yax Ha Resort, Calderitas u Chetumal, 0 m.n.m. (Quintana Roo, Mexiko)

V noc se dala díky větru od moře přežít. Ráno se něco nevyvede a už se s námi špatná nálada veze skoro celé dopoledne. Normálně bychom to asi ustáli, ale vedro je opravdu úmorné.

Ranní výhled ze dveří.

Ranní příprava auta na přejezd.

Párty ulička za Tulumem. Samé restaurace, bary, kluby.

Úklid podél silnice je něco, co se v Mexiku nevidí běžně.

Retardér alias topík. Mexiku je možná nějak omezená rychlost v obci, ale asi by ji nikdo nedodržoval a tak jsou skoro všude umístěné tyto retardéry, kdy musíte zpomalit málem do kroku.

Tentokrát budu stručná. Máme zpoždění se zápisky a tak už jsem v tom případě naštěstí spoustu detailů toho dopoledne zapomněla.

Tyhle stromy se šarlatově červenými květy mi budou chybět až z tropů odjedeme.

Umyvadla v Mexiku. Omlácená a nefunkční. Taková místní klasika. Ta venkovní byla naštěstí v pořádku a bylo možné si umýt ruce.

Po snídani vše jako vždy balíme, přejíždíme na parkoviště před vstupem na archeologické naleziště v Tulumu. Necháme tam auto, sbalíme si do baťůžku dva litry vody a vyrážíme ke vstupu. Spolu s námi kráčí davy amerických turistů. Cítím se spíš jako před Universal Studios v Orlandu na Floridě než u mayských pyramid v Mexiku.Tohle jsme doposud nezažili a jsem moc ráda, že jsme se vyhnuli Chitzen-Itzá, kde to muselo probíhat velmi podobně.

Důkaz toho, o čem tu často píšu,: mexická průvodkyně s dlouhými rukávy i nohavicemi, všichni ostatní, co nejméně zahalení.

Plán archeologického naleziště v Tulumu.

Na ceduli jsou popisovány budovy na archeologickém nalezišti, ale já měla pocit, že popisují běžné mexické domky.

Kupujeme si lístky (tady platí i děti) a pokračujeme dál s davem. Většina amerických turistů si najala mexického průvodce. Mexičané na sobě mají klasicky dlouhé nohavice a dlouhý rukáv, oproti nim polonazí Američané se stejně jako my viditelně potí. To vedro je úmorné. Pomáhá jedině vánek od moře.

Prohlížíme si naleziště, kde spousta různé plazí havěti – ještěrky, leguáni, agamy (tipuji). V jednu chvíli Joli prohlásí, že je jí vedro, že už se chce vrátit do auta. Kuba se toho chytí a během chvíle nám zmizí v davu turistů. Myslíme si, že šel opravdu k autu  a tak v tom vderu a v protisměru dojdeme zpět ke vstupnímu turniketu. Hlídač tam prý žádného malého chlapce neviděl. Vracíme se na naleziště, pot i vztek z nás stříkají, já se už začínám o Kubu docela bát. Třikrát velmi nahlas zavolám jeho jméno. Pomůže to, Joli si ho všimne a pak se štaštně shledáme.

Z pyramid pak už nic nemáme. Je tak strašné vedro, že špatná nálada nechce pryč. Vracíme se k autu a přejíždíme ke klimatizovanému supermarketu. Při nákupu vychládáme (doslova i přeneseně). Brzy bychom chtěli přejet do Belize a byli jsme varováni více cestovateli, že dobré jídlo Mexikem končí, pak už jsou k dostání jen fazole, rýže a kuře. Nakupujeme tedy nějaké mexické speciality – achiote pasty ve velkém jako dárečky, dva druhy sušených chilli papriček, nějakou salsu. Já si bohužel zapomenu koupit mexickou čokoládu na přípravu horké čokolády.

Chilli papričky na váhu.

Vychlazení nasedáme do auta a míříme se opláchnout do nějakého cenotu. Vybírám Cenote Escondido, který doporučovala Eva Kubátová v Mexikopedii. Není daleko, jen asi 5 km za Tulumem směrem na Belize. Jenže nás navigace vede na špatnou odbočku, ta správná je jen asi dvacet metrů za touto. Důsledkem toho je, že si zbytečně zajedeme kilometr tam a kilometr zpět po cestě z rozdrolených kousků vápence, ve které jsou místy obří díry. Celou dobu nás směrují šipky, akorát místo na cenot na restauraci Cantina. Na konci cesty je zvláštní rozestavěný areál, trochu si to tam prohlédneme a vracíme se na hlavní silnici. K naší úlevě je hned za chvilinku ta správná odbočka, Janek přeběhne přes hlavní silnici, kde je pokladna,kde dvěma cenotům, zaplatí za tenhle jen (150 pesos za dospělé, 100 za děti), kolem zápěstí si nalepíme proužky místo vstupenky a už se jedeme koupat. Hurá!

Tento cenot je zase úplně jiný než ty předchozí. Jeho strop se totiž propadl úplně, vypadá spíš jako skalnaté jezírko uprostřed lesa. Je to poměrně hodně lidí. Děti chvíli skáčou za skály do hluboké vody, plaveme, potápíme se, šnorchluje. Většina lidí je stejně na břehu nebo jen sedí na schodech a nechává se chladit čistou vodou. Jako u každého cenotu, je i zde zakázáno používaní opalovacích krémů a repelentů.

U těch předchozích to ani jedno z toho nebylo potřeba, v podzemí slunce neopaluje a komáři neštípou. Jenže tady slunce pálí a komáři se slétají na těla v plavkách. Být mimo vodu znamená, být vystaven komářím náletům.  Janek telefonuje kolegům z práce. Já si jdu ještě naposledy zaplavat, Kubík mi ukazuje, kde je vstup do jeskyně do které se potápějí potápěči s přístroji. Kdo by to byl čekal, že v takovém jezírku zpola zarostlém rákosím, bude další tajný prostor. Jak si tak plavu s potápěčskými brýlemi, zahlédnu mezi sebou a rákosím ne úplně malou želvu. Plave si ve vodě těsně pod hladinou kousek ode mne. Nadšeně se vynořím, chtěla bych se někomu pochlubit, ale kromě mladého páru, tam nikdo není. Potápím hlavu tedy ještě dvakrát, želvu pokaždé spatřím, ale při pohledu shora ji nedokáže objevit.

Ti komáři nás mučí, nedokáže dál čelit jejich útokům, sbalíme ručníky i plavky, čtečky i mobilu, nasedáme do auta a dojíždíme do kempu u Chetumalu, posledního velkého města těsně před hranicemi s Belize.

Náš malý velký čtenář.