Nákupy školních pomůcek

Út 30.8. Ocean Drive – Beach House, Kartagena, 0 m.n.m. (Kolumbie)

Dnes zvládneme dvě důležité věci – sešity do školy pro děti a šaty pro mne. Jinak se nic neděje – koupeme se v bazénu a čekáme na auto.

Už v Panamě jsme se snažili koupit čtečku, ale nikde ji neměli a dnes objedeme postupně tři nákupní centra a ani v jednom z nich ji nemají. Mohli bychom si ji objednat přes internet, ale není to tak snadné, jak by se mohlo zdát. Vše je nutné složitě načasovat, jak už víme z našich začátků na Floridě, kde jsme tímto stylem kupovali pár věcí k autu nebo k mobilu. Janek to večer zkusí, ale není možné objednat čtečku na prodejnu, ani do „alzaboxu“, je nutné ji objednat na adresu, kterou nemáme. Ach jo.

Letiště máme přímo pod domem.

Náš domov na dobu neurčitou.

V bytovém domě.

Podaří se nám ale v papírnictví koupit sešity, složky, pera a ořezávátko do naší školy na cestě. Pak si dáme u stánku kolumbijskou kávu a Týna mezitím oběhne pár obchodů s oblečení a předvybírá mi šaty. Já sama nakuji obecně velmi nerada, oblečení ještě méně ráda. Nejradši bych se tomu vyhnula, ale už opravdu potřebuji nějaký nový kousek oblečení. Dám jí jednoduché zadání – lehké džínové šaty pod kolena, ideálně se zakrytými rameny.

Po kávě vyrazíme do obchodu – v prvním mají džínové šaty na ramínka, zkusím si je, ale úplně se v nich necítím. Janek tvrdí, že dobrý, ale když se ho zeptám, jestli to neříká jen proto, aby to měl rychle za sebou, tak se přizná, že jo. Takže šaty vracím a Týna mne vede do dalšího obchodu. Vede mne přes celou prodejnu do rohu, tak trochu znejistí, ale nakonec tam jedny riflové šaty objevíme. Vyzkouším si je, sedí mi hezky, zkusíme menší velikost, tak je ještě lepší. Janek vypadá, že se mu taky líbí. Joli je spokojená, že nemají hluboký výstřih. Prostě win-win. Platíme na pokladně, kde je nutné ukázat nějaký doklad, aby si opsali naše jméno. Teprve pak je možné zaplatit. Stejně tak to bylo i v papírnictví.

Máme tedy šaty a sešity, ještě potřebujeme něco k jídlu. V supermarketu nakoupíme tři tašky potravin (mají tam i německé kysané zelí a italská sušená rajčata v oleji, obojí je pro nás obrovská vzácnost).

Venku si bereme taxíka (ten den už snad čtvrtého), tašky s nákupem dáme do kufru, na zadní sedadlo se namáčkneme čtyři, Janek si sedne dopředu a jedeme domů.

Večer se pořádně seznamuji se školním systémem. Zpočátku jsem z toho klasicky zahlcená, tolik nových informací, ale snažím se nepodléhat panice. Nejsem ten typ, co by chtěl učit děti doma, a naše děti nejsou ty typy dětí, co by se rády učily doma. Takže tohle je pro nás řešení na jeden školní rok a po návratu přejdou děti zase zpět do normální kamenné školy. Jsem ale za tuhle možnost vděčná, sice díky časovému prospíme on-line hodiny, účast na nich není povinná, tak to vlastně až tak nevadí. Doufám, že v budoucnu se časový posun změní na opačný, takže budeme mít on-line hodiny místo večerníčku.