Nekonečná jízda pampou II

St 7.12. pláž před Caleta Olivia 10 m.n.m. (Argentina) – benzínka, Trelew (Argentina)

Holky mají ráno postupně tři on-line hodiny. Díky tomu se docela dlouho zdržíme na místě, kde jsme spali. Pak se vrátíme kousek zpět k místu, kde jsme včera viděli z auta na pláži stádo lvounů (psalo se o nich v iOvelarderu, ta aplikace je fakt k nezaplacení). Je potřeba k nim dojít kousek pěšky, jsou velcí, různě se válí. Později si musíme o jejich životě něco přečíst.

Dnešní den je nějak ubíjející. Ujedeme jen pár kilometrů a na jiné pláži si dáme oběd. Týna ho zase pokazí. Nálada na nic. Pak zase nějaké město, dobrat plyn (jde to, ale trvá to), dobrat naftu se nám povede až na třetí benzínce, kde berou dolary (tohle je tak komplikované to placení v Argentině, kdekoliv jinde šlo zaplatit kartou a tady by to taky šlo, že stálo by významně víc, proto ty dolary). Pak takový ten zoufalý pocit, že celý den něco děláme, pořád sedíme v autě, ale tachometr ukazuje na tu dobu, strávenou sezením, směšný počet ujetých kilometrů a do Montevidea je to ještě strašná dálka.

Celé odpoledne uháníme neskutečně nudnou krajinou po rovné silnici. Janek řídí chvílemi (dle mého názoru) zbytečně rychle. Silnice je vlhká, její povrch není zcela rovný, k tomu je relativně úzká - jeden úzký pruh v každém směru, krajnice minimální, fouká silný vítr, on si to valí devadesátkou, celé auto se třese a naklání. Když nás v protisměru mine kamion nebo autobus, je třeba pevně držet volant, jak to s autem škubne stranou. Sedím vzadu, průlezem profukuje, třesu se díky špatné silnici a trochu i hrůzou. Říkám Jankovi, že nikam nespěcháme, že není potřeba předjíždět, že se hrozně bojím, ale on to ignoruje, předjíždí nebezpečně dál a tak už se po čase fakt seknu. Zastavíme na krajnici a já schválně zdržuju, míchám si těsto. Téměř nikdy se na mne nečeká, pořád se snažím časově všem přizpůsobit a vyhovět, ale teď na to peču a všichni čekají, až já si nachystám co potřebuji. Pak je mi trochu líp.

Dobírání plynu.

Večeře je na benzínce. Nabídka tristní. Je mi poslední dny pořád špatně od žaludku, tak bych si dala něco dobrého v restauraci, ale tady prostě na nic nemám chuť. Janek přemlouvá Jolču, aby s ním šla na benzínku, ale ta nechce. Jde Kuba. Jenže jídlo je nic moc (to se dalo čekat), Kuba nic nesní. My holky se najíme v autě ze zásob. Když pak přijedeme po dalších dvou hodinách jízdy na další benzínku, kde chceme spát, má Kuba fakt hlad. Janek ho bere na benzínku, aby mu tam něco koupil a koupí mu přesně to stejné pečivo, které máme v autě. To nepochopíš.

Prostě den na nic. Aspoň, že se oteplilo a nemusíme v noci topit.