Na skok do Argentiny

Út 22.11 Mirador Cochrane, Cochrane, 192 m.n.m. (Chile) – asi 5 km za hranicemi Paso Roballos Chile-Argentina (Argentina)

Během posledních dní jsme v Patagonii projížděli tak krásnou krajinou, že nám to až bralo dech. Dnes vyjedeme z Cochrane, vrátíme s kousek zpět, odbočíme do národního parku Patagonie a tím se dostaneme zcela mimo civilizaci. Několik hodin pokračujeme po prašné cestě místy, která jsou neskutečně krásná. Za každou zatáčkou čeká nová nádhera a po přejezdu hranic do Argentiny jen zíráme kolem sebe s otevřenou pusou.

Dřevěné domečky v Cochrané jsou kouzelné.

Ale pěkně od začátku a se všemi dobrými, špatnými i vtipnými událostmi, ke kterým dnes došlo. Ráno klasika – škola, deníky. Dokonce i já si na chvíli zaberu počítač a dopíšu jeden den, když jsem ještě plná sil. Všechno mi jde pěkně od ruky. Jen se zaseknu u hledání informací o mramorových jeskyních, dokonce si stáhnu konferenční sborník z chilské geologické konference, ale kromě toho, že musí zapracovat na ochraně jeskyní a mramoru kolem jezera Lago General Carrera, se nic zajímavého nedozvím.

Janek a jeho milované saláty.

Janek s Kubou vyrazí pěšky do obchodu a přinesou empaňády k obědu, pickles a kus jahodového dortu. Pak se u benzínky nabereme vody a odjedeme z města. Musíme se vrátit pár kilometrů zpět k odbočce na Paso Roballes, kde je hraniční přechod do Argentiny. Jih Chile je hodně členitý – samá voda a hory. Když se chceme dostat do Torres del Paines, je rychlejší přejet na východní argentinskou stranu světadílu a na jihu se zase vrátit do Chile.

Těsně před odbočkou zastavíme na maličkém parkovišti u výhledu na soutok dalších dvou řek. Dáme si oběd a pak se rozhodneme, že se projdeme po trailu, který by měl vést až k soutoku. Není dlouhý, jen 1.9 km. Sbalíme si vodu, nepromokavé bundy a pro jistotu i něco ke svačině.

Takový výhled kuchyně bych si přála mít každý den.

Soutok je seshora pěkně vidět a je vidět i úzkou pěšinku, která k němu vede. Cesta není nijak značená, což nás v Chile trochu překvapuje, ale vyrazíme po cestičce vedoucí směrem do údolí. Nejdřív klesáme prudce, poté přejdeme menší údolí, kde je nízká tráva doslova posetá kravinci a v dálce vidíme jen kus dobytka neurčitého pohlaví. Je tak daleko, že se ho nemusíme nijak bát. Pak se přehoupneme přes malý hřeben, kousek popojdeme a už jsme na útese nad řekou. Přímo u soutoku blankytně modré řeky s šedivou říčkou je stádo dobytka. Po chvíli pozorování je nám jasné, že jsou to silní mladí býci, kteří se nervózně ohánějí ocasy, sem tam do sebe narazí hlavami a jde z nich cítit takové nevybité energie. Dochází nám, že pokračovat dál k soutoku by nebylo bezpečné. Navrhuji Jankovi, že by mohl dronem natočit nebo vyfotit stádo býků na tak krásném místě. Janek vytáhne dron, začne vše chystat a v tu chvíli si všimneme, že se stádo pohnulo a vyrazilo od řeky. Býci nás chvíli pozorují a přidají do kroku a vyrážejí naším směrem. Jsme sice dostatečně daleko, ale rozhodně se s nimi nechceme setkat a už vůbec na tomto místě vysoko nad řekou. Rychle vše balíme a chvatně vyrážíme zpět k autu. Stádo za námi naštěstí nepokračuje, v mezi křovinami o kus výš se pase jiné stádo.

Takhle na fotce to nevynikne, ale ti býci byly fakt velcí a působili agresivně.

Děti díky tomu, že se opravdu bály, vyběhly kopec bez jediného zakňučení či zaseknutí. Všechno zlé je k něčemu dobré :-)

Pak zase nasedneme do auta a zase se vydáme na cestu. Vjedeme do národního parku Patagonia, kde se také stávkuje. Nedávají ani razítka do dětských pasů. Nedá se nic dělat. Následujících několik hodin pomalu jedeme nádhernou krajinou, která se postupně proměňuje a vysychá. Vidíme pasoucí se lamy guanako, přes cestu nám přeběhne několik zajíců a pozorujeme i menšího dravého ptáka, jak v pařátech nese ulovenou myš s dlouhým ocasem. Máme velké štěstí, že je pořád krásné počasí.

Ta krajina byla tak nádherná.

Chvíli po šesté dorazíme na hranice k chilským celníkům. Už jsme tak otrkaní, že jsme předem nic neřešili. Janek jen trochu schoval nějaké salámy, aby mu je celníci nevzali. To ještě netuší, co přijde. Vejdeme do celnice, která vypadá trochu jako horská chata. Je tam spousta starých obrazů (asi nějakých chilských prezidentů). Vše je čisté, uklizené, nikde žádná domácí zvěř. Celníci mají pěkná khaki trička a jsou samí urostlí chlapi. Podáváme jim naše pasy a doklady k autu. Jenže to jim nestačí a chtějí po nás ještě pojištění. Jenže my jsme si chilské povinné ručení zcela zapomněli zařídit. Jezdíme tu několik týdnů bez něj (já jsme fakt úplně zapomněla, že bychom ho měli mít, Janek si vzpomněl, ale myslel si, že už není třeba to zařizovat) a teď to vypadá, že nás bez něj nepustí z Chile. Janek se snaživě přehrabuje složkou s papíry. Celník říká něco o mezinárodním pojištění. Janek prohlásí, že máme české pojištění (opravdu si platíme české povinné ručení, ale tady je nás pochopitelně na nic) a tak necháme děti na celnici a vracíme se pro doklad do auta. Janek se tváří statečně, já se snažím soustředit se na dech, jinak bych se asi rozklepala. Vrátíme se zpět, dáme celníkovi doklad o českém povinném ručení. On tam ještě chvíli něco procesuju, druhý celník řeší naše pasy. Děti se u stolu hádají o nějaké letáky. Vše trvá tak dlouho. Pak nám pasy i vše ostatní vrátí. Vše je v pořádku, můžeme jet. Nasedáme do auta, celník zvedá závoru a my projíždíme dál. Janek mi pak říká, že z toho měl málem infarkt.

Uklidníme se pohledem do krajiny. Je tu tak krásně. Hodně silně fouká a nám začne něco hvízdat vzadu v autě. Zastavíme, hvízdání přestane, rozjedeme se, hvízdání začne, zastavíme, přestane. Janek se jde na to podívat, ale musí vší silou držet dveře, jak moc fouká. Zkontroluje, co může. Pak zase opatrně nasedne a pokračujeme dál. Hvízdání naštěstí za chvíli přestane.

Najednou nám přes cestu něco přeběhne – podáváme se pořádně a vidíme, že je to malý pásovec. Náš první živý pásovec za celou dobu (viděli jsme jen jednoho mrtvého u silnice v USA). Janek opatrně otevře dveře (pořád hrozně fouká), vyběhne s mobilem ven pásovce vyfotit. Děti se se nahrnou dopředu a koukají, jak Janek honí zvířátko mezi keříčky u silnice. Týna a Joli křičí, že chtějí taky ven. Proč, táta může a ony ne. Není s nimi rozumná řeč. Dovolím jim tedy jít ven, otevřu svoje dveře, pevně je držím a volám na děti, že musí jít ven mými dveřmi. Jenže Joli má pocit, že jí něco uteče. Otevře svoje dveře, vítr, který nepřestal foukat, se do nich opře a vyvrátí je. Slyší to i Janek, který už nechal pronásledování pásovce. Stalo se nám přesně to, co v březnu v Mesa Verde, kde nám do zadních dveří na mé straně foukl vítr tak, že se nedaly používat, dokud nám je Randy v Mexiku neopravil prkýnkem. I teď je Joli stěží zavře a při pokusu o další otevření drhnou tak, že je jasné, že až do konce pobytu budou děti vystupovat jen a pouze druhými dveřmi. Jsme fakt naštvaní. Taková úplně zbytečná škoda.

Pásovec.

Naštěstí docela rychle vychladneme. Jednak je následujících pár desítek metrů cesty docela náročných a jednak je tak krásně. Po několika kilometrech dorazíme k argentinské celnici. I ta vypadá jako horská chata. Celníci jsou dva. Jeden v khaki uniformě a druhý v tričku FC Barcelona. Zapisují si naše iniciály ručně po papírových knih. Trvá to dlouho, ale nic víc po nás nechtějí. Jen doklady k autu a je to. Pak nám otevřou závoru (auto vůbec neprohlížejí) a pustí nás do své země a ještě nás vyfotí s naším autem.

I tady je tak krásně. Krajina je úplně jiná než v Chile. Troch nám připomíná Canyon Lands. Pasou se tu ovce i hovězí dobytek, jsou tu nějaké divoké husy. Přejedeme jen kousek za hranice a na zastavíme za noc. Jsme už moc unavení na to, abychom jeli na místo, které nám doporučoval Jankův bratranec. Ale i tady jakémsi kaňonu je krásně, nad hlavami nám krouží tři kondoři, kolem se pasou ovce a vše je pokryté ovčími bobky.

Místa na spaní.

Vítr fouká a fouká. Najíme se, umyjeme, dáme děti spát. Já píšu a Janek vybírá fotky.