Medellín

Ne 11.9. Al Bosque Hostel & Glamping, 2600 m.n.m. (Kolumbie)

Ráno je chladné. Vypijeme dvakrát tolik čaje, co obvykle. Kupuju dětem další elektronické učebnice, Kuba píše diktát navzdory tomu, že je neděle. Po svačince vyrážíme do Medellínu.

Ranní výhled z kempu. To je něco, co já nikdy neuvidím, protože já v šest ráno ještě spím nebo se intenzivně snažím ještě zalehnout Kubu.

Auto tentokrát necháme stát v kempu. Místo toho dojdeme asi sto metrů na hlavní silnici, postavíme sena kraj a čekáme na autobus. Ačkoliv zastávky ani jízdní řády neexistují, autobusy jezdí každých 15 až 20 minut. My čekáme jen asi půl minuty než jeden malý autobusek jede kolem. Nasedneme, Janek zaplatí, chytíme se pořádně tyče a pak už jen asi čtvrt hodiny divoké jízdy zatáčkami posilujeme vnitřní stabilizační svaly. Je to dost šílená jízda, Jankovi se dělá trochu zle a dvě (cizí) děti zvrací. Vystoupíme společně se spoustu další lidí kousek od stanice lanovky, projdeme kolem stánků a nějakých nízkých budov až k horní stanici lanovky. Tam chvíli zmatkujeme, jako obvykle se na cizím místě neorientujeme, nevíme, jaký tady mají systém, ale pak najdeme pokladnu, která je hned u vstupu k lanovce, koupíme lístky a už nasedáme. Není tu žádná fronta.

Horní stanice lanovky.

Pohled na Medellín ležící v údolí mezi horami a roztahující se až na kopce.

V kabině jsme sami. První úsek cesty vede víceméně vodorovně nad mírnými terénními nerovnostmi, které porůstá les rezervace Piedras Blancas (snad to nepletu). Pak se to najednou zlomí, před námi si otevře výhled na údolí, ve kterém leží Medellín, a kabina lanovky začne klesat prudce dolů. Přímo pod námi postupně houstne zástavba. Medellín z dálky vypadá krásně – domy mají jednotnou cihlově červenou barvu – jak výškové budovy dole v údolí, tak malé domečky v prudkých kopcích.

Jenže při pohledu z blízka se vyděsíme – domečky postavené z cihel nejsou omítnuté, střechy jsou z několika chaoticky naskládaných kusů vlnitého plechu, na střechách je často naházený různý nepořádek – pytle s odpadky, kusy zrezlého železa, kusy dřeva, mezitím se tam suší vyprané prádlo (přímo položené na střeše), a vyhřívají se hubené kočky. Uličky jsou úzké, k některým domů vedou jen chodníky z ususané hlíny nebo úzké betonové schody. Při pohledu seshora máme pocit, že vidíme lidem přímo do domácnosti. Naše děti jsou z té bídy dost v šoku a vůbec nechápou, jak takhle mohou lidé žít, a diví se, proč s tím něco neudělají.

Mezi stanicemi.

Plán MHD.

Když vystoupíme z lanovky, musíme na maličkou chvilku vyjít ze systému metra a projít kousek tím autentickým Medellínem, na který jsme až doteď shlíželi z prosklené kabiny. Je to jen pár kroků, ale není to jen tak je udělat na úzkém chodníku, který z půlky zabírají stánky s občerstvením a na druhé půlce někdo stojí a opírá se o zábradlí. Musíme se těch pár metrů téměř prodrat, abych se dostali zpět do bezpečí systému, kde kupujeme lístky na další úsek cesty (lístky se nahrají na kartu a ta se pak přiloží pětkrát k turniketu). Metro a lanovky jako by ani do města nepatřily – je tu čisto, vše je moderní, vkusné, nablýskané, funkční. Za prosklenou stěnou se zdá ten venkovní autentický svět naštěstí dost daleko. Nasedneme do další kabinky (je to paráda, jak rychle to jde, podobnou lanovkou jezdíme při lyžování v Alpách a to je každé nastupování hrozný stres, aby protože kombinace – lyžáky, lyže, děti – není úplně ideální pro rychlé a bezpečné nasedání). Tato lanovková linka má tři zastávky, my vystupujeme na konečné, kde přestoupíme na metro, které nás odveze do centra.

Trhy pod mostem u stanice metra.

Oběd u stánku.,

Přála jsem si vidět náměstí, kde jsou rozmístěny obrovské bronzové sochy od sochaře Botera. Jedno jeho dílo – ženu kyprých tvarů – jsme obdivovali už v Kartagéně. Tady na náměstí by jich mělo být mnohem víc. Jsem trochu naštvaná, když Janek prohlásí, že se koukneme na sochy a pak pojedeme do muzea Explora. Chtěla bych si Medellín pořádně projít, vidět toho víc, zajít do kavárny na pravou kolumbijskou kávu, ale když vystoupíme z metra a vstoupíme do ulic Medellínu, chuť se po něm procházet mne rychle přejde. Děti – hlavně Joli – jsou zase jednou vyděšené. Od stanice metra se propleteme jen kousek mezi stánky s oblečením, v kiosku s jídlem si koupíme k obědu jako obvykle empaňády, rychle je sníme a pak přejdeme na náměstí Plaza Botero, které je hned za rohem.

Kolumbijské ženy mají často kypré tvary stejně jako na Boterových sochách.

Náměstí na fotkách vypadalo krásně, ale asi bylo fotografované brzy ráno, protože teď kolem poledne je tu nejen spousta turistů, kteří se jako my přišli pokochat sochami a vyfotit se u nich, ale je tu i spousta prodejců všeho možného a bohužel i podivných existencí, jejichž přítomnost nejen naše děti děsí. Necítíme se úplně bezpečně, ale snažíme si to užít, co se dá. Prohlédneme si sochy, Týna natočí nějaká videa, aby z nich později seskládala reels na Instagram. Kuba by si chtěl ještě koupit nové sluneční brýle, ale Joli už to tady fakt nedává a tak se dohodneme, že přejdeme pěšky k muzeu. Je to jen asi dva kilometry stále po jedné ulici. Jenže ulice zřejmě nevede tou nejlepší čtvrtí, takže Joli se chuděra moc neuklidní. My se bojíme fotit, tak radši jen rychle ujdeme ty dva kilometry. Jak se blížíme k muzeu, okolí se zlepší. Kupujeme u stánku Kubovi nakrájené mango a u dalšího zase limonádu z cukrové třtiny.

Nápoj z čerstvě vymačkané šťávy z cukrové třtiny. Porušili jsme snad všechny pravidla bezpečného stravování a nic nám z toho nebylo.

Celé odpoledne strávíme ve vědeckém muzeu Parque Explora. Nejdřív ve venkovních expozicích, pak v části věnované životu ve vodě a později ještě pavilonech Mysl a Čas. Kolem páté odcházíme, nasedneme na metro, jehož stanice je přímo u muzea, a absolvuje zase celou tu trasu ke kempu – metro, lanovka K, lanovka L a autobus. Na autobus čekáme docela dlouho, ale nakonec přeci jen přijedeme. Chvíli po nás nastoupí skupinka rozjařené mládeže, která si celou jízdu dost nahlas prozpěvuje.

Vstup do vědeckého parku Explora.

Do kempu dorazíme unavení, ale spokojení. Rychle se najíme a děti jsou spát.

Fotky z lanovky cestou zpět do kempu.