Jak se očkuje v Americe

Ne 11.4.  kousek za Vegas  (Nevada) – kousek před NP Death Valley (Kalifornie)

Ráno klasika. Poušť opravdu trochu kvete. Dokonce i ty „Joshua trees“ rozkvétají obřími květy.

Kvetoucí Joshua tree.

Cílem dnešního dne je nakoupit, nechat se očkovat proti koronaviru a dojet do NP Death Valley. Ty první dva úkoly, ale zaberou tolik času, že do Údolí Smrti nedojeme.

Pouštní kvítí od Kuby.

Poznámka k očkování: My dospělí jsme měli dvě dávky z léta 2021. Týna, které bylo loni v létě dvanáct, měla dvě dávky ze září. Na přelomu listopadu a prosince jsme všichni kromě Týny chytili variantu delta. Od konce prosince bylo v Česku možné nechat očkovat i děti ve věku 5-11 let, ale my jsme mladší děti očkovat nenechali, protože obě měly prodělaný kovid a očkování se doporučuje až po třech měsících po prodělané nemoci. Ze stejného důvodu jsme ani my dospělí nešli před odjezdem na třetí dávku. Kupodivu Kuba ze školy v lednu (tři čtyři týdny před plánovaným odletem) zase dotáhl koronavirus – variantu omikron. Tentokrát se od něj nakazila jen Týna, ale zcela bez příznaků. Kvůli dalšímu cestování jsme se chtěli nechat všichni (pře)očkovat.

Jízda nevadskou pouští.

Parkujeme před Walmartem někde v Nevadě. Mají tu první kontejnery na tříděný odpad, který za celou dobu našeho pobytu v USA vidíme (když nepočítám národní parky). Musíme si to vyfotit a taky tam donést vše co máme – plechovky, konzervy, papíry, sklo i plast. Tolik radosti z možnosti konečně poctivě třídit odpad. Co na tom, že vše kromě kartonu, se hází do jednoho obřího kontejneru. Nejsme jediní, kdo třídí, přijíždí postupně jedno auto za druhým.

Trocha byrokracie musí být.

Vyrážíme do Walmartu. Jako téměř první zamíříme do lékárny a ptáme se na možnost očkování proti koronaviru. Jde to – pro nás i pro děti – a je to zcela zdarma. Janek se tedy vrací pro pasy a doklady o očkování z Česka. Není to problém. Chvíli sice trvá než si lékárnice vše připraví a než my vyplníme jeden papír za každého, ale pak už to jde ráz na ráz.

Paní lékárnice si vždy někoho z nás zavolá, vezme ho za plentu, zapíše si do systému ještě jednou iniciály už píchá. Vlastně ještě nejdřív potře vybrané místo dezinfekcí, pak počká až místo oschne, nalepí na něj kruhovou náplast, přes kterou potom píchne injekci. Kupodivu to vůbec nebolí, ani Joli, která se každého očkování bojí. Je to zvláštní, že to nebolí. V Česku jsme to pokaždé cítila, tady nic.

Pak už se vrháme do víru supermarketu a nakupujeme jako obvykle. Já si ještě odběhnu do auta, umotat z těsta, které mezitím nakynulo, buchty plněné nutelou. Venku se mezitím změnilo počasí, do slunečného dne se přihnala nějaká písečná bouře či co. Na parkovišti je ještě vidět, ale cokoliv za hlavní silnicí je skryto v béžové mlze. Přitom nijak nefouká, ani do očí nic nelétá. Jen ta pískově zbarvená mlha.

Písečná bouře nad městem.

Vracím se do Walmartu. Dokončujeme nákup, zaplatíme, jdeme ven. Už to není tak zlé, je vidět i kus dál, ale slunečno není. Vykládáme věci z vozíku do ledničky, bedny pod zadním sedadlem a na další místa. U čeho to jde to rovnou zbavujeme papírových obalů -  müsli tyčinky, ovesné kaše, čokoládové lupínky. Tyhle kartóny zabírají zbytečně moc místa. Hned je můžeme vyhodit do příslušného kontejneru. To je taková radost. Je totiž hrozně nepříjemné po všech těch letech třídění, házet sklo a papír do normálního koše.

Nasedáme do auta, míříme k národnímu parku. Ještě se snažíme sehnat plyn (propan) a vodu. Objedeme dvě místa, kde by měli mít plyn, ale nemají. Na jednom, ale můžeme zdarma nabrat vodu. I to se počítá. Od teď už řídím já, potřebuji to jako odpočinek. Zcela náhodou narazíme na benzínku, kde mají plyn, je kvalifikovaná obsluha a mají vhodný ventil. Hurá, máme zase plyn.

Svět se stále skrytý za pískem. Řídím a řídím, míříme do Údolí Smrti a krajina kolem je taková depresivní. Docela fouká. Máme v plná se utábořit těsně před začátkem národní parku, ale o pár kilometrů dřív si všimneme místa, kde už stojí několik jiných obytných aut. To místo v prašné poušti má jednu obří výhodu – jsou tam betonové plácky, na kterých lze zastavit. Na jednom z nich tedy šikmo parkujeme tak, aby nám vítr foukal do čelního skla.  

Fouká hrozně moc. I přes to si Kuba a Joli jdou ven chvíli hrát. Pak si všichni lehneme do postele a pustíme si společně film – Butch Cassidy a Sundance Kid. Už od NP Capitol Reef jsme se na něj těšili, ale nikdy nebylo dost času, abychom se na něj koukli společně.

Je to krásný večer.