Pastelové Campeche

Út 21.6 Camping Costa del Sol (Campeche, Mexiko) – Oxkintoc, archeologická zóna, (Yucatán, Mexiko)

Ráno mám špatnou náladu. Nestává se mi to moc často, vlastně jen zhruba jednou za měsíc, ale když to přijde, nedá se s tím moc dělat.

Ráno je teplo, vlhko (ale ne jako v džungli) a fouká lehký vánek. Týna cvičí jógu v zasíťované palapě, Janek platí 200 pesos za noc a já sejdu podívat k oploceným kopečků, jestli se náhodou nevylíhla nějaká želvička. Nevylíhla.

Koupeme se v moři, které je nějaké zakalené, není vidět na dno a navíc jsou u břehu kameny, takže se špatně vstupuje do mělké vody. Není to nic moc. Aspoň, že je teplé. Pak se sprchujeme tou špatně tekoucí sprchou, ze které voda teče jak z kropítka na sazeničky.

Těsně před odjezdem z pláže, uvařím kávu, naliju si ji do pohárku a jdu si ji vyfotit s mořem. Nedá mi to, ještě se musím naposledy podívat na to, jestli se nevylíhly nějaké želvičky. Co kdyby. Jenže u kopečku za plotem není vidět žádná změna. Mám asle štětsí pan hlídač mne zve do jedné chatky, jak s nadšením stoupám po schodech, zakopnu a kafe se vylije na podlahu. Nevadí, pohárek se nerozbil. Kafe jsem měla dost a hlavně, hlavně před sebou vidím obří káď a jejím dně spoustu maličkých želviček, které se zřejmě vylíhli v noci. Jsou roztomilé. Ještě než se stihnu zeptat, pán hlídač mi říká, abych přivedla děti. Spěchám tedy za nimi, beru hadr a vracíme se k pokladu v chatce. Děti si mohou každý jednu želvičku podržet (nemohli jsme tam fotit, tak fotky nemáme, ale zážitek ano). Je to taková radost, že mne (na chvíli) přejde ta špatná nálada. Vidět želví maminku, jak klade vajíčka, nebo malé želvičky, jak se klubou z vajíček, byl můj sen. Ten se mi dnes splnil.

Po tomto krásným zážitku odjíždíme z pláže směrem na hlavní město tohoto mexického státu.

Nejdřív musíme vyprat prádlo. Oblečení i povlečení. Zastavujeme u prádelny amerického typu – rychlé výkonné pračky a sušičky, klimatizace, wifi a milá obsluha. Manažer jankovi poradí, kam jít na oběd. Já s pomocí obsluhy dávám prádlo postupně do tří praček, jedná obří, jedné střední a jedné malé. Pak rychle v autě obědvám pečivo se sýrem a jdu se schovat do chládku. Píšu do wordu zápisky z jednoho dne. Takhle dopoledne a u stolu mi to jde rychleji než večer  v posteli. Janek mezitím vezme děti na oběd do restaurace Punte verde (zelený most), kde si dávají něco strašně zdravého,ale taky dobrého a mě přinesou také jedno jídlo (to si dám k večeři) a jedno detoxikační pití. Ale to už mám všechno vypráno, usušeno a složeno, jen to odnosit do auta. Společně s Týnou povlékáme peřiny, ať to nemusíme dělat večer.

Mexická prádelna v americkém stylu - s klimatizací a rychlou wifi. Zato venku je to jak v čínské prádelně -horko a vlhko.

Příliš zdravý oběd.

Přejíždíme do centra města. Parkujeme u nějakého parčíku. Je neskutečně teplo, asi 35°C, ale stále je vysoká vlhkost. Naštěstí trochu pofukuje, jinak by se to nedalo přežít. I tak potkáváme skupinu mladých lidí v riflích, tričkách, dívky mají dokonce svetříky.

Budova, která mi silně připomínala Polkiniku Pod Marjánkou v Praze na Břevnově.

V historickém centru ohrazeném stále ještě barokními hradbami s bastiony se nám líbí. Přízemní koloniální budovy jsou omítnuty pastelovými barvami, úzké chodníky jsou v dobrém stavu a nikde ani jeden stánek se suvenýry nebo tacos.

Zajdeme si na horkou čokoládu do klimatizované čokoládárny. Já si dávám čokoládu s mátovým čajem, Janek s moka, Joli s mlékem a vanilkou. Přinesou nám šálky s napěněným nápojem. Ten můj je tmavě hnědý, bublinkový, sladký a přitom nijak hutný. Vynikající. Povzbuzující. V tomto horku lepší než káva. Jak není horká čokoláda rozpuštěná v mléce, ale jen ve vodě, působí úplně jinak.

Od tohoto dne si denně vařím horkou čokoládu z mátového čaje. Je vynikající, takové tekuté After Eights.

Projdeme si ještě další kousek města – náměstí, kde oproti Oaxace není jediný stánek se suvenýry, jediný otravný prodavač. Je to moc příjemné. Nahlédnu do kostela, kde před oltářem klečí místní žena, v levé ruce drží otevřený igelitový pytlík naplněný hnědý práškem, v prvé ruce má také nějaký pytlík, k tomu svíčku a květinu zabalenou do novinového papíru. Před ústa má roušku, ale i tak je trochu slyšet a vidět, že se polohlasně modlí.

Vrátíme se k autu, vyvětráme, vyklimatizujeme a odjíždíme směrem na Ticul. Zakempujeme u archeologické naleziště Oxkintoc, kam vede úzká asfaltka. Cestou potkáme několik místních, kteří se vrací z polí nebo sem zajeli natrhat zelenou trávu do domácí zvířata. Jinak tu nikdo není. Teda asi milión nejrůznějšího hmyzu.

Janek vypouští drona. Archeologické naleziště je možná méně významné, ale o to je rozsáhlejší. Z roviny vystupuje několik kopců, pro kterými lze tušit nějakou tu pyramidu či jinou mayskou stavbu.

Je hrozně teplo a není z toho úniku. Večeříme, sprchujeme se a děti nemohou dlouho usnout. Píšu na blog. I přes zavřené dveře a síťky v oknech máme uvnitř auta spoustu hmyzu. Komáry naštěstí ne, ale všelijaké drobné mušky, jepice, můrky, brouky, chrousty a kdovíco ještě. Každou chvíli na někom z nás přistanou. Láká je i rozsvícený monitor. Je to náročné a to teplo k tomu.

Janek jde už za tmy vylít náš záchod ven do přírody. Nepoužíváme do něj žádnou chemii a tak není žádný ekologický problém jej vylít do vysoké trávy u cesty. Když se Janek vrátí, rozhodně prohlašuje, že od teď nebudu v noci ani ráno nikdo chodit čůrat ven. Všichni budou chodit dovnitř. Co kdyby venku bylo nějaké zvíře. To mne trochu zarazí. Doteď janek vždy preferoval, když jsme chodili čůrat ven. Ptám se tedy nenápadně, co se stalo. Posunkem /děti ještě pořád nespí) mi naznačuje, že viděl hada. Jak velkého? Ukazuje, že hodně dlouhého a hodně silného. I mně je jasné, proč nikdo už chodit v noci sám ven nebude.